Press "Enter" to skip to content

Sdílení post-komunistické transformační zkušenosti v Egyptě

S

Zatímco tři severoafrické země vstupují do procesu politických změn, Evropa hledá způsoby, jak podpořit jejich demokratizaci. Evropská komise v létě formulovala strategii zaměřenou na asistenci občanské společnosti, zvýšení mobility studentů a odborníků a otevírání trhů. K těmto obecným odpovědím přidaly východoevropské země, jež samy chovají čerstvé vzpomínky na vlastní revoluce, další konkrétní a aktuální strategii – poskytnutí vlastní transformaci zkušenosti. I Česká Republika, v souladu prioritami české zahraniční politiky, byla v roce 2011 aktivní na poli demokratické asistence vůči jižnímu Středomoří.

Předávání zkušeností se jeví jako poměrně jednoduchá a přímočará činnost, využívající velké množství odborných kapacit a konkrétních zkušeností. Je však zatížena řadou otázek: do jaké míry je v jiném kontextu relevantní, komu má smysl ji nabídnout, a jak se vyhnout „poučování“. Od června 2011 české Ministerstvo zahraničních věcí ČR podpořilo sedm projektů zaměřených na předávání zkušeností především v Egyptě, ale i v Tunisku a Libyi a bude tak činit i v roce 2012. Z řady seminářů o sdílení českých zkušeností s nevládními organizacemi v Egyptě, pořádané Asociací pro mezinárodní otázky, lze vyvodit první závěry.

Transformační zkušenost

Arabské jaro nese nápadné podobnosti s předchozí vlnou spontánních lidových protestů, která smetla tucet let autoritářských režimů během několika měsíců. V roce 1989 došlo v tehdejší východní Evropě k ukončení vlády jedné strany a k transformaci socialistických systémů. Byl zaveden politický pluralismus a demokratický institucionální rámec, liberální tržní hospodářský systém a byly zahájeny reformy na všech úrovních státní správy.

Obecná paralela mezi postkomunistickou transformací s Egyptem a Tuniskem je jistě omezená. Na rozdíl od východní Evropy arabské země prošly systémovou změnu z post-koloniálního, socialistického státu k tržní ekonomice dlouho před revolucí. Jsou součástí globální ekonomiky, mají světově vzdělané třídy, politická opoziční hnutí a nemusí čelit systémové reformě. Jsou ovšem také poznamenány neefektivními státy, nižší úrovní gramotnosti a vzdělanosti, potravinovou závislostí na dovozu, chudobou a specifickou vojenskou historií.

Konkrétní paralel však lze nalézt celou řadu. Východní Evropa byla jedním velkým pokusným polem demokratizace po dlouhém autoritářském období. Pouze části zemí bývalého východního bloku se podařilo konsolidovat demokratický systém. Jedna část vstoupila nebo se chystá vstoupit do EU, zatímco druhý tucet bojuje s nestabilitou nebo novými formami autoritářství. Úspěšný přechod nese určité společné rysy, zejména pokud jde o typ demokratických institucí, reformy státní správy a občanskou angažovanost. Neexistuje sice jediný model transformace, ale řada institucionálních možností pro vytváření nového demokratického prostředí, jakož i postupy zaměřené na zvýšení efektivity státní správy a také inspirace pro realizaci občanských práv a svobod.

Sdílení transformační zkušenosti může být provedeno na třech úrovních: na úrovni (reformistické) státní správy, na úrovni výzkumných organizací a na úrovni angažovaných občanů. Předávání zkušeností, např. s transformací policie, školství, atd. se zdá být nejúčinnější na ministerské úrovni. Tato však zůstává nedostupná. Zejména v Egyptě transformace sotva začala a bude dlouho trvat, než se budou státní agentury zabývat reformami. Z voleb nejprve vznikne parlament, jehož úkolem bude hledání konsensu o uspořádání státu a vypořádání se s armádou. Není jasné, zda vůbec nějaká vláda budoucnosti přijme radikální reformní agendu. I v pokročilejším Tunisku reformní agendu zatím zaclánějí témata společenské orientace.

Na všech úrovních společnosti se přesto určitá míra změn realizuje, a to zejména v šedé zóně mezi státem a soukromým sektorem: v médiích, profesních sdruženích, odborech, na vysokých školách a v občanské společnosti jako takové. Ti, kteří změny vedou, se organizují politicky, profesně a sociálně do různých projektů. Právě politizovaná občanská společnost je nejotevřenější k hledání informací a modelů v zahraničí.

Semináře o postkomunistické demokratické transformaci

Od července do prosince 2011 realizovala pražská Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) dvě desítky seminářů a workshopů o východoevropské transformační zkušenosti. Semináře, zaměřené na skupiny aktivistů, se konaly v Káhiře, Alexandrii, v šesti městech v deltě Nilu a v Asuánu. AMO kromě toho pozvala do Prahy mladé egyptské novináře na odborné školení, doplněné o zkušenosti české transformace.

Semináře vedla desítka českých aktivistů a výzkumných pracovníků, kteří mají teoretické i praktické zkušenosti s nedokonalým fungováním demokracie a pracují na poli občanské participace, boje proti korupci, transformační spolupráce ve východní Evropě, ústavního práva, volebního monitoringu, historie, žurnalismu atd. V Káhiře bylo publikum složené z výzkumníků, aktivistů a novinářů, v Praze z mladých novinářů. Účastníci nejdelší série seminářů v Horním a Dolním Egyptě byli aktivisté z různých skupin, v té době aktivní v předvolebním vzdělávání voličů. Většina z nich patřila do Hnutí 6.dubna, k liberálním politickým stranám, pobočkám egyptských liberálních politických nadací, odborům či do místních občanských organizací. AMO tak uskutečnilo debaty s třemi stovkami egyptských aktivistů, lídrů a novinářů. Podobně jako náš hlavní egyptský partner, i většina publika byli mladí muži a ženy s liberální politickou orientací. Na každé byli však přítomni i účastníci islámské tendence, jakož i aktivisté starší generace.

Témata seminářů patřily do třech okruhů: různé fáze post-komunistické transformace v Československu (politické, institucionální, ekonomické a legislativní reformy), procesy zavádění základů demokracie (ústavní procesu, dělba moci, místní samospráva) a strategie občanské angažovanosti (boj proti korupci, kontrola politiků, politické uvědomění).

Účastníci se o obecná témata transformace jednoznačně zajímali a intenzivně o nich diskutovali. Většinou měli jasně artikulované postoje, informované názory a snažili se rozšířit si politické vzdělání. I když většina z nich byla mladá, v politice nová a jen málo z nich mělo faktické znalosti o střední či východní Evropě, aktivně vyhledávali debaty o detailech transformačních procesů, přičemž hloubka debat byla různá. Účastníci však byli bez výjimky velmi otevření zahraniční zkušenosti a snažili se přemýšlet o způsobech, jak uplatnit postkomunistickou zkušenost v egyptském kontextu. Jejich zřejmý zájem posílilo buď to, že Česká republika nemá koloniální minulost, nebo to, že přednášející byli sami mladí a aktivisté, nebo i to, že Egypťanům obecně nechybí sebevědomí a vyhledávají všechny typy informací, které mohou být užitečné. Workshopy tedy ani v nejmenším nedaly vzniknout jakémukoliv pocitu poučování.

Mezi hlavní témata seminářů patřila volba institucionálního uspořádání v raném stadiu transformace. Prvotní institucionální volby, ať už šlo o detaily volebního zákona, složení a fungování ústavního výboru, přechodné mocenské struktury či o vymezení pravomocí demokratických institucí, měly trvalý dopad na průběh transformace. Dále byly projednávány reformy různých státních orgánů a institucí (policie, armády, státních médií, místní samosprávy), jejich různé problémy, metody a hloubka reforem a identifikovatelné chyby. Zvláštní pozornost byla věnována vyrovnávání se s autoritářskou minulostí, především role bývalé vládní strany a osudu nomenklatury a osob odpovědných za politické represe v demokratické politice. Rovněž vyvstala otázka náboženských stran a obecně postavení sil, které pěstují ideologický odpor k liberální demokracii. Nakonec se diskuse zaměřila na příklady občanského aktivismu v oblasti demokratické kontroly volených zástupců, a to zejména v oblasti korupce, na roli občanské společnosti v transformačním období obecně a na její vliv při pěstování demokratické kultury a zvyšování politické informovanosti mezi občany.

Relevance transformační zkušenosti

Semináře představují pouze první, krátkodobou iniciativu ve sdílení transformační zkušenosti. Přesto mohou pomoci v první odpovědi na otázku: zda a do jaké míry je zahraniční zkušenost v oblasti transformace relevantní. Z projektu vyplývá, že zkušenost může být využita buďto na velmi obecné, nebo naopak na velmi specifické úrovni.

Za prvé, porovnání různých procesů se ukázalo být užitečným nástrojem při orientaci ve vývoji a při posuzování průběhu změn v Egyptě. Účastníci se zajímali o detaily tzv. „přechodného období“, ve kterém dosud vidí Egypt. Téměř rok po pádu diktátora se Egypt nachází v daleko méně pokročilém stádiu než většina středoevropských zemí v době prvních demokratických voleb. Pravidla pro přechod nejsou jasně stanovena a jsou ve svém charakteru nedemokratická, vojenská vláda odkládá předání moci do rukou civilní vlády a konsensus o budoucí podobě egyptského státu neexistuje. Kontrast se střední Evropou, kde se opozice nebo alespoň mladší generace vůdců obsadila řadu existujících institucí ihned počátku transformace a zavedla v nich nový pořádek, byl zarážející a poučný.

Obecně lze dále říci, sdílení transformační zkušenost umožňuje nastavovat měřítka probíhajících procesů a pomáhá stanovení krátkodobých a dlouhodobých cílů. Toto ovšem není v nejasné egyptské situaci jednoduché. Tzv. revoluce svrhla diktátora, ale dosud nevedla k počátku jakékoliv hluboké transformace státu. Pro formulaci cílů transformace a politických požadavků se právě srovnání s podobnými procesy jeví jako užitečné. Formulace těchto cílů vyžaduje realistické a koherentní představy o tom, jak změna přichází, a o tom, co je možné a myslitelné. Diskuse se v tomto duchu zabývaly reformami veřejných institucí, jako jsou státní média a bezpečnostní aparát. Účastníci ocenili radikální rozchod s komunistickou minulostí, který řídil vedení těchto procesů. Účastníci ovšem poukázali na aspekty egyptské situace, v nichž jsou zkušenosti nepřenositelné.

Středoevropská zkušenost především ukazuje transformaci jako série procesů, tedy to, co se vyvíjí po prvotním průlomu autoritářského režimu. Tato dlouhodobá perspektiva na změny byla jedním z hlavních poselství seminářů: reformy a zvyšování odpovědnosti politiky jsou výsledkem usilovného procesu modernizace státního aparátu a budování oboustranných vztahů mezi státem a občany. I ve formální demokracii je nutné vydobýt si jednotlivá práva a svobody na administrativní a právní setrvačnosti a vynucovat si zodpovědnost státu občanskou iniciativou. Demokracie svým vlastním způsobem podporuje korupci, počáteční úspěchy přechodu bývají nestabilní a je třeba očekávat deziluzi. Jakkoli je tato perspektiva znepokojující, zasazuje výsledky změn (nebo jejich nedostatek) do kontextu dlouhodobé procesu.

Překážky egyptského přechodu k demokracii

Účastníci si byli překážek transformace velmi dobře vědomi a učinili je předním tématem diskusí.  Volby neviděli jako dokončení revoluce, ale spíše jako začátek dlouhodobé politické změny. K překážkám nejčastěji řadili přetrvávající modely autoritářského a klientelistického chování: pokračování vojenské vlády, censuru médií, volební motivace a politickou pasivitu.

Jakkoli se armáda prohlásila za „strážce revoluce“, vojenská vláda se ve skutečnosti brání změně na úrovni státu: podmínky přechodu (volební právo, ústavní proces) jsou plně v rukou jejího konzervativní vedení. Nebyla vytvořena žádná instituce zajišťující zavedení demokracie, která by byla srovnatelná s kulatými stoly mezi komunistickými stranami a opozicí, či s tuniským Výborem pro realizaci cílů revoluce. Bezpečnostní aparát nadále funguje ve starých vzorů, represe a cenzura se ve skutečnosti od revoluce zvýšily. Diskutující zmiňovali omezení svobody projevu a velký politický vliv konformních státních médií.

Hlavní porevoluční změnu představuje zavedení pluralismu a volby, které vyústí ve sněmovnu obdařenou demokratickou legitimitou. Ovšem i volební proces byl viděn s velkou skepsí. Dlouhodobě přetrvává nedemokratické volební chování: lidé volí výměnou za sliby služeb nebo na základě náboženské motivace. Neexistuje žádný jasný názor na přesnou roli politických představitelů, (chápaných jako zprostředkovatelé služeb, a ne jako zákonodárci), o pravidlech volební praxe a obecně o roli státu. Existují obavy, že ani samotné první volby nebudou faktorem demokratické změny.

Dalšími často zmiňovanými překážkami jsou politická pasivita, negramotnost či nedostatek „politického uvědomění“ (al-wa’í as-sijásí). Široká veřejnost si není vědomá problémů a šancí probíhajícího procesu, ani významu a rizik „demokracie“. Demokratické hodnoty – pluralismus, rovnost a vymahatelnost práva, odpovědnost státu a osobní politická odpovědnost – ještě zdaleka nejsou součástí politického diskurzu. Autoritářské reflexy jsou stále živé na mnoha úrovních společnosti: bezpečnostních sil, ale také politické a manažerské správy.

Úkoly a příležitosti

Jako zásadní pro podporu demokratizace účastníci označili politického vzdělávání a zapojení občanů do politiky. Mnoho z nich projevilo zájem o získávání inspirace a poučení z úspěšných příkladů občanského aktivismu ze zahraničí, přičemž mnozí už na podobných inovačních iniciativách pracovali. Jejich činnosti však byly, těsně před volbami, většinou obecné a soustředěné na samotný volební proces. Jedna otázka se ovládla diskusi: Co je třeba udělat? Jaký druh akce má největší smysl a efekt? Zatímco oba typy přechodu – post-komunistický a arabský – jsou rozdílné a přímý přenos zkušeností je nemožný, jejich specifické aspekty jsou natolik srovnatelné, že přímá spolupráce mezi odborníky na obou stranách Středozemního moře může mít reálný dopad. Sdílení konkrétní zkušenosti a praxe v jednotlivých oblastech občanské akce se zdá být oblastí, v kterých zahraniční know-how může být účelně použita (např. na poli boji proti korupci, občanských médií, místní demokracie atd.).

Za touto všudypřítomnou otázkou se skrývá nejen hledání smysluplné činnosti ale i další, zatím zdaleka nedovršená, zásadní změna: politická činnost a politika jako takové získávají nový obsah. Účastníci vykazují vysoký stupeň politizace (byli také vybráni pro jejich zapojení do předvolebních politických aktivit). Většina byla politicky profilovaná: buď jako členové strany, nebo aktivisté v prezidentských kampaních nebo skrze vlastní deklaraci politické tendence (liberální, socialistické, islámské). Mnozí skloňovali politickou příslušnou jako novou forma identity. Většina hledala svou roli a místo v novém, pluralitním systému a to i s vědomím, že jsou v menšině. Řada z nich postupně měnila politickou příslušnost, jiní začínali s vlastními projekty, nebo vytvářeli činnosti v rámci stávajících struktur. Participativní politika s sebou přináší nové požadavky: nutnost definice politického společenství, vytváření společných cílů a akcí, jejichž způsoby zlepšení sociálních podmínek. I na této úrovni interakce s těmi, kdo na podobném poli působí ve vlastních zemích, přináší praktickou inspiraci a pomáhá při orientaci v nové politické scéně.

Obecně lze říci, že demokratické hnutí je sice mladé, s malým počtem aktivistů, ale je rozšířené, decentralizované a vedené originální iniciativou. V Egyptě je tento typ politiky stále ještě nový a zůstává  terčem nátlaku úřadů, starých struktur, či pod tlakem ideologického aktivismu. Jakkoli se mnozí dívají skepticky na krátkodobé vyhlídky demokracie v Egyptě, lednová revoluce definitivně otevřela prostor k účasti na politice. Rozpoutala množství energie, které již nemůže být zastaveno, ale aktivně si vyhledává nové formy.

Buďte první na komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *