Press "Enter" to skip to content

Poslední bitva, nebo ropný Sunnistán?

P

Násilí ve jménu islámu nebylo nikdy tolik vidět. Džihádistický protostát na Blízkém východě a nedávné vraždy v Paříži vyvolávají opět pocit, že islám a násilí k sobě patří. Je násilí niterným projevem islámských fundamentalistů, nebo spíš nástrojem jejich radikalizace? Kdo jsou islamisté, salafisté, wahábité, džihádisté a kdo z nich je za násilí zodpovědný?

Islámský fundamentalismus je, stejně jako ten křesťanský, kulturní reakcí na civilizační změny moderní doby. První islámští modernisté hledali odpovědi na důsledky rostoucí urbanizace a gramotnosti , britského a francouzského kolonialismu, ale i na reformy vlastních vládců. Kupříkladu roku 1924 Atatürk v Turecku sesadil osmanského chalífu a v roce 1936 zakázal iránský šáh Rezá Pahlaví hidžáb. Na rozvoj sekulárních ideologií, tedy nacionalismu, socialismu a komunismu, reagovala druhá vlna fundamentalismu. Další velkou transformaci spustilo právě arabské jaro v roce 2011.

Islamismus a salafismus

Arabské jaro otevřelo nejprve prostor politickému islámu. Pojem islamismus označuje hierarchicky organizovaná masová hnutí, jejichž cílem je získat moc a zavést islámské zákony a instituce. Vzorem všech islamistů je egyptské Muslimské bratrstvo. Vzniklo roku 1928 a podílelo se na antikoloniálním boji proti Británii. Nezávislá republika zahnala toto hnutí do žalářů a podzemí, kde se jeho předáci postupně zřekli revolučních cílů. Od sedmdesátých let se Bratrstvo soustředí na „islamizaci zdola“, tedy na proměnu společnosti skrze vzdělávání, charitu a společenský vliv. Většina islamistů dnes podporuje demokratické zřízení. Po roce 2011 založilo Bratrstvo v Egyptě, jakož i spřízněné hnutí Nahda v Tunisku, svou politickou stranu a vyhrálo volby.

Proces islamizace zdola arabské společnosti proměnil. Ženy se dnes zakrývají a převládají konzervativní postoje. Hlavní příčinou této proměny byl však rozvoj nepolitického, lidového fundamentalismu, takzvaného salafismu. Za salafisty by sama sebe označila většina fundamentalistů. Dávají tím najevo svou snahu o návrat k prvotnímu islámu. Korán čtou doslovně a islám „očišťují“ od zvyklostí a pověr, které se za 1400 let jeho existence nastřádaly. Salafismus je však rovněž identitou a životním stylem. Snaží se reformovat jednotlivce a společnost skrze napodobování praxe první generace muslimů (arabsky as-salaf as-sálih čili zbožných předchůdců). Vnější znaky zbožnosti, kterými se projevuje (závoj, plnovous, zkrácené kalhoty, čelo otlačené modlením), jsou záměrně anachronické. Salafisté budují uzavřené komunity se striktními pravidly pro morální a rodinný život a s důrazem na misii a vzdělávání (da’wa).

Salafismus je těžké kategorizovat. Má tolik škol, kolik je vlivných kazatelů. Rozděluje se někdy na oficiální či intelektuální salafismus (salafíja ilmíja), na aktivistický salafismus (salafíja harakíja), který organizuje osvětu, média a komunitní služby, a na marginální džihádisty. Salafisty lze najít po celém sunnitském světě, zejména mezi chudými ve velkoměstech, kde kohabitují s tradičními institucemi a s islamisty. V egyptské Alexandrii či v libanonském Tripolisu salafisté ovládli v osmdesátých letech celé lidové čtvrtě.

Fundamentalismus a politika

Na rozdíl od islamistů nejsou salafisté organizováni do masových hnutí a donedávna byli striktně apolitičtí. Politiku považovali vesměs za nečistou a rozdělující a podporovali stávající režimy. Mubárakův Egypt a Saúdská Arábie umožňovaly salafistům fungovat výměnou za to, že tvořili ideologickou protiváhu islamistům. A to i přesto, že jejich náboženské postoje byly často radikálnější.

Řada salafistů se staví odmítavě jak k islamistům, tak k „odpadlíkům“ od pravého islámu (súfijům, šíitům atp.) a ke všem sekulárním ideologiím. Věří, že oni jsou ti praví muslimové, a přisvojují si právo potírat liberální proudy v islámu. Jejich rozdrobenost z nich dosud nečinila politickou hrozbu. Nakonec ani džihádismus, který se vyvinul v osmdesátých letech někde na pomezí radikalizovaných islamistů a salafistů, nestrhl žádné masy.

Džihádisté patří k salafismu okrajově. Přijímají doktrínu tzv. takfírismu, svévolné exkomunikace jiných muslimů. V devadesátých letech prohlásili vlády svých států v severní Africe za neislámské a zaútočili na ně. Násilí, často vyvolané navrátilci z Afghánistánu, se podařilo ustát. Vůdčí džihádisté se pak v egyptských a v libyjských vězeních oficiálně své doktríny zřekli.

I saúdský wahhábismus patří do širší kategorie salafismu. Tato puritánská doktrína z 18. století se po založení Saúdské Arábie v roce 1932 stala státní ideologií. Díky ní saúdský režim udržuje moc doma a rozšiřuje svůj vliv po islámském světě. Poté, co v sedmdesátých letech Saúdská Arábie zbohatla vývozem ropy, jejíž cena prudce vylétla nahoru, začala vyvážet i svůj monolitní konzervativní islám, který odmítá súfismus, šíismus a různé národní tradice vůbec.

Fundamentalismus obecně rozkvétal zejména mezi sedmdesátými a devadesátými léty. Definitivně v té době zklamala jediná vlivná sekulární ideologie, arabský nacionalismus, a postupně selhaly i modernizační snahy arabských států. V arabských velkoměstech vyrůstaly generace za generací bez naděje na dobré vzdělání, nezávislost na rodině a důstojnou práci. Salafistické a islamistické komunity jim poskytly zázemí, solidaritu a hrdost. Přinesly ale i kontrolu, bigotnost a důraz na povrchní znaky zbožnosti. Ke konzervativnímu vývoji společností přispěly také milióny arabských gastarbeiterů, vracejících se ze Saúdské Arábie. Nakonec i řada islamistů ze střední třídy přijala pod sociálním tlakem salafistický životní styl.

Politizace salafistů

Arabské jaro zcela zamíchalo už tak složitou islámskou scénou. Islamisté konečně založili politické strany, podpořili demokracii a sekulární stát a vyhráli v Egyptě a Tunisku volby. Největším překvapením ale bylo, že se politizovali i salafisté. Chtěli mít v rozhodování o ústavách revolučních republik slovo nebo tyto procesy ovlivnit například z Perského zálivu. Egyptští salafisté přijali sekulární stát, získali 27 procent hlasů ve volbách a zatlačili islamisty do politického středu.

Naděje na změny však zůstaly nenaplněny. Egyptská armáda vyhlásila se saúdskou podporou Muslimskému bratrstvu válku a pragmatičtí salafisté ji podpořili. Ještě hůře poznamenala Blízký východ syrská katastrofa: bezprecedentní státní represe proti občanským protestům vedly k marginalizaci všech sekulárních sil a k rozvratu celé Sýrie. Poté, co se do války otevřeně vložily regionální mocnosti, syrské povstání ovládly fundamentalistické skupiny. Írán s Hezbolláhem podpořili alawity na straně syrského režimu, na straně povstalců podpořily Katar a Turecko islamisty, Saúdská Arábie a různé sunnitské sítě ze Zálivu pro změnu salafisty. Ze Sýrie se do dvou let stal Afghánistán u evropských hranic, ve kterém válčí ropné muslimské státy mezi sebou. Jenže válka o regionální nadvládu skončila v patové situaci a přerostla ve válku o duši sunnitů, respektive v soutěž o podporu fundamentalistů.

V roce 2014 syrské povstání prakticky ovládli iráčtí džihádisté. Prosperovali za občanské války v Iráku (2004-2008), dokud se proti nim neobrátily sunnitské kmeny. Novou příležitost jim dala válka v Sýrii. Džihádisté z takzvaného Islámského státu (IS) do ní přinesli nejen zkušenost, disciplínu a oddanost vůdci, ale i politický projekt. Iráčtí a syrští povstalci už nemohou a nechtějí rekonstruovat své multietnické státy, politickou alternativu však nemají. Ideál obnovení „chalífátu“, tato dávná fantazie islamistů, v situaci totálního rozvratu funguje. Podobně uspěl i Tálibán v Afghánistánu. Skupině IS se podařilo spojit tak heterogenní prvky, jako jsou povstalé irácké kmeny, bývalí vojáci Saddámovy sekulární armády, syrští povstalci a tisíce severoafrických a evropských džihádistů.

Strategie radikalizace

Pro většinové muslimy je přitom džihádistický chalífát absurditou. Přední muslimští učenci vyvrátili teologické základy IS v otevřeném dopisu jeho vůdci („Letter to Baghdadi“); extrémní brutalitu IS odmítli islamisté, salafisté i al-Káida. Džihádisté podle učenců nemají autoritu interpretovat Korán, nemají totiž ani vzdělání, ani potřebné uznání ostatních učenců na vyvozování práva z Koránu. Dopouštějí se v islámu nepřípustných aktů jako zabíjení ostatních muslimů i křesťanů, poprav bez soudu, zotročování či mučení. Absurdní je vůbec vyhlásit sám sebe chalífou, následníkem Proroka, jak to v létě učinil Abú Bakr Bagdádí.

Islám ovšem nemá jednu centrální autoritu, jen řadu vážených institucí a šejchů. Mnohé z nich kompromituje spojení s tím či oním diktátorem. Právě salafismus, či spíše některé z jeho proudů, odmítají tradiční autority a navádějí k osobnímu čtení Koránu. K dalšímu rozdrobení autorit, přispívá internet, zvláště u mladých lidí, kteří vyrůstají mimo tradiční islámský kontext, cítí se sociálně marginalizováni a rádi by se identifikovali s něčím velkým a důležitým.

Obecně platí, že džihádisté jsou nominálně salafisté, ale svou zbožnost systematicky nekultivují. IS používá salafistické pojmy a slogany, jeho cíle jsou však politické: okupace území a vytváření státu. Ideologickou premisou IS je světonázor, ve kterém proti sobě stojí praví muslimové (ti, co přísahali věrnost Bagdádímu) na jedné straně, a zbytek světa, zejména Západ a „odpadlíci“, na straně druhé.

Džihádisté k mobilizaci používají zmíněnou svévolnou exkomunikaci ostatních muslimů. Vyzývají tak salafisty k migraci (hidžra) k Eufratu. Středověké vraždy, které mediálně vysílají do světa, jsou zřejmými provokacemi. Na muslimskou veřejnost apelují důkazy síly a sebevědomím skupiny, jež věří v nadpřirozenou povahu svých vítězství, zatímco západní publikum podněcují k odvetné intervenci. Tyto sebedestruktivní provokace lze připsat apokalyptickým očekáváním, explicitním v propagandě IS. Na konci světa se mají muslimská a „křižácká“ vojska střetnout v místě zvaném Dábiq v severní Sýrii. Tak se nazývá i internetová publikace IS, která formuluje globální identitu IS: my vs. oni.

Boj o identitu

Myslí IS tuto poslední bitvu vážně, anebo jde o propagandu jakéhosi konfesního nacionalismu?

Konkrétní cíle provokací jsou zřejmé. Náborový trh extrémistů od Maroka po Kavkaz je zatím omezený na ty opravdu radikální jedince, kteří mají osobní kontakty na bojišti. IS je sice především organizace vedená Iráčany, o cizince je přesto zájem (zde si al-Káida a IS konkurují). Neznají jazyk ani poměry, jsou tedy manipulovatelní. Motivováni jsou ideologicky, na rozdíl od místních povstalců jsou fanatičtější a lze je použít k extrémnímu násilí v Sýrii i v Evropě. Provokace slouží ovšem i k zastrašení nepřátel a k další radikalizaci a větší kontrole těch, kteří v IS již bojují: z Islámského státu není cesta ven.

Hlubší rozměr této strategie (a tragédie) je třeba hledat v propastném regionálním vývoji. Moderní státy se až na výjimky budují na exkluzívním nacionalismu. Ovšem národní identity Iráku a Sýrie se nerozvíjely ani celé století poté, co jejich hranice narýsovaly Británie s Francií. Irácké a syrské národní cítění se nadto v posledních letech vytrácí. Důvodem je násilí a skutečnost, že stěžejní národní instituce a armády ovládly konfesní skupiny, konkrétně šíité v Iráku a alawité v Sýrii. S postupem krize se prosazuje silnější solidarita etnická (kurdská) a konfesní (sunnitů, šíitů, alawitů).

Islámský stát krize využívá a snaží se zmocnit sunnitské identity. Nepotřebuje peníze ze Zálivu jako jiné povstalecké skupiny, teď potřebuje hlavně lidi a chaos. Sunnitský symbolismus, striktní, ale primitivní spravedlnost, jednostranné odkazy na Korán a apokalyptické představy poskytují základ nové, bojovné identitě jakéhosi radikálního ropného Sunnistánu. Dnes už je tato identifikace možná i přes internet. Je atraktivní pro generace nezaměstnaných Muslimů v Severní Africe, ale i v Evropě, kteří se z různých důvodů zcela přestali ztotožňovat se státy, ve kterých se narodili.

Hrozbou tedy není islám jako takový, ani salafismus, nýbrž tato džihádistická strategie radikalizace. Je těžké proti ní bojovat, dokud se prohlubují její primární důvody: občanské války, represivní režimy, deziluze celých arabských generací a sociální vyloučení.

 

Zora Hesová

Text vyšel v příloze LN Orientace 14. 3.

Diskuze je uzavřena