Press "Enter" to skip to content

Muslimové v Evropě (5): Lze islám ještě zachránit?

Reforma islámu se stalo v poslední době velmi sledovaným tématem: muslimové i nemuslimové diagnostikují jeho stav, předepisují reformu, kritizují jeho základy. Od roku 2015 došlo k viditelné polarizaci v evropských veřejnostech. Na jedné straně stojí „kritici“, pro něž je s islámem vše špatně a nelze na tom nic změnit, na druhé straně opatrní obhájci jeho modernizace a soužití s Evropany. Málokdy se tyto tábory setkají, většinou se posilují ve svých názorech mezi sebou, resp. oslovují již přesvědčené, natož aby se ve výměně názorů otevřeně střetli. Právě toto se ale už děje: v Německu se už od roku 2016 veřejně setkává přední německý kritik islámu a islámský reformátor.

Hamed Abdel Samad, německý občan původem z Egypta, se skrze sérii knih, ve které ostře pohlíží na islám, na proroka, a i na vlastní dětství jako syn imáma v Egyptě, vypracoval do pozice předního kritika islámu. Na druhé straně stojí Mouhanad Khorchide, profesor a vedoucí Centra pro islámskou teologii Univerzity v Münsteru, hlavní proponent liberálního, kritického islámu. Od loňského roku se pravidelně setkávají ve veřejných disputacích a letos spolu dokonce vydali knihu s neskrývanou reformní ambicí, nazvanou „Lze islám ještě zachránit? Polemika v 95 tezích.

KRITIK ISLÁMU VS LIBERÁLNÍ ISLÁMSKÝ TEOLOG

Hamed Abdel Samad se narodil v roce 1970 v Egyptě, v rodině imáma. Jako mladík byl člen Muslimského bratrstva, poději studoval v Káhiře, v Německu, žil v Japonsku a v Mnichově nedokončil doktorát o antisemitismu v Egyptě. Živí se jako publicista a aktivista, jehož hlavním terčem je islám. Považuje jej za nereformovatelný, islamisty prohlašuje za fašisty, Mohameda obviňuje z militarismu a pedofilie, odmítá obřízku a islámu v Evropě dává šanci pouze pokud se oprostí od šarí‘y, džihádu, nerovnosti pohlaví a sociálních a politických nároků. Na veřejnost vstoupil autobiografickým románem nazvaným „Rozlučka s nebem: ze života německého muslima“, ve kterém otevřeně popisuje trauma z dětství, a sérií kritických publicistických knih o islámu.

muslimove evropa 6 1

Hamed Abdel Samad (Foto: FB Hameda Abdel Samada)

Přes svou tvrdou a přímou kritiku islámu je součástí islámské scény v Německu: jeho protějšek, Mouhanad Khorchide, ho v rozhovorech označuje za „kulturního muslima“. Jako takový byl i německým ministrem vnitra pozván na 2. kolo tzv. Islámské konference (Deutsche Islamkonferenz), během kterých německá vláda od roku 2006 vyjednává s islámskými sdruženími a představiteli o pravidlech soužití. Zajímavé je, že mezi muslimy se německá vláda snaží zahrnovat i kritické sekularisty jako Abdel Samad.

Mouhanad Khorchide se zdá být přesným opakem. Narodil se v roce 1971 palestinským uprchlíkům v Libanonu, vyrostl v Saúdské Arábii a studoval ve Vídni sociologii a v Libanonu islámskou teologii. Od roku 2010 je profesorem pro islámskou pedagogiku na Univerzitě v Münsteru. Pracuje v jednom ze čtyř center pro islámskou teologii, které založil a financuje německý stát s cílem vychovávat budoucí učitele náboženství a imámy v Německu. Studium v německém univerzitním systému (a ne např. jen v Saúdské Arábii) jim má dát schopnost kriticky promýšlet všechno, i vlastní náboženství, vnímat kulturní systémy v jejich historickém vývoji a dobře rozumět německé společnosti: tedy přesně to, co většina dnešních imámů, občanů jiných států a absolventů tradičních či ideologicky orientovaných univerzit, nemá.

muslimove evropa 6 2

NEMOHOU BÝT ODLIŠNĚJŠÍ

Jestli je Abdel Samad typickým příkladem „kritika islámu“, je Mouhanad Khorchide zase čistým příkladem liberálního reformátora. Khorchide se zdá být přesně ten profesor teologie, kterého si Německo může přát. Úkolem vysoké školy, ať ve filosofii nebo v teologii, je podle něj předávat schopnost samostatně myslet a kriticky promýšlet i náboženskou tradici. Soustředí se na etický rozměr náboženství, odmítá směšování islámu s politikou. Přitakává modernitě, liberálnímu státu a věří, že islám potřebuje od základů reformovat. Odkazuje se na v minulém článku zmíněné koranisty, zejména na hermeneutika Nasr Hamida Abu Zayda, filosofa M. Arkouna a na tzv. ankarskou školu koránské hermeneutiky. Ti podle něj dokazují, že Korán je „Boží poselství v lidském jazyce“, srozumitelné pouze v historickém kontextu, ale zároveň i poselství univerzální. A jako vše univerzální musí se podle Khorchida neustále aktualizovat, tedy přizpůsobovat době. Čili i muslimové mají za úkol vnést do svého náboženství racionální kritiku. V souladu se svým postojem vydal knihy s názvem „Islám je slitování“, „Šaría – neporozumění Bohu“ a „Bůh věří člověku: s islámem vstříc novému humanismu“.

Hamed Abdel Samad s tímto vehementně nesouhlasí: věří, že konzervativní, násilný, diskriminující povahu islámu nelze od samotného koránského zjevení oddělit, dále že jej nelze reformovat a že má v sobě zapsanou mentalitu podvolení autoritě, které nelze odporovat.

Disputace dvou mužů probíhají civilně, ale tvrdě: argument proti argumentu, citát z Koránu proti citátu z Koránu. Abdel Samad poukazuje na násilné verše a násilnou historii prvotního islámu a na autoritářskou povahu islámu; Khorchide na to odpovídá, že interpretace islámu a naše znalost o jeho dějinách byly zásadně ovlivněny prvními dynastiemi a že jeden nehybný „islám“ neexistuje, ale jen jeho různá pojetí, a že součástí určitých výkladů je skutečně násilí. Abdel Samad své kritiky konkretizuje, cituje zejména válečné epizody ze života proroka a jeho blahosklonnost zejména vůči muslimům, Khorchide nabízí svůj pohled: Korán sám nemluví a není přímý návod, čtenáři mu svou četbou dávají význam.. atd. Abdel Samad nemá jedinou zábranu ve své kritice, Khorchide na všechny, i ty nejostřejší, odpovídá. Jeden tvrdí, islám není reformovatelný, druhý: zde nabízím reformu. Jejich střetnutí nemá jasný konec: závěr si musí udělat každý posluchač nebo čtenář sám.

muslimove evropa 6 7

SDÍLENÁ KRITIKA FUNDAMENTALISMU

Přes nesouhlas mají oba mnoho společného: biograficky i názorově. Oba jsou mladí ze stejné generace. Oba museli přijít do Evropy, aby se oba do jisté míry osvobodili od předsudků a postojů jejich mládí. Abdel Samad ve svém románu zúčtoval s autoritářskou povahou své rodiny, Khorchide se zase musel osvobodit od nepřesného sebevnímání muslimů. Hovoří o překvapení, které mu připravilo Rakousko, když se k jeho rodině, která jako uprchlíci postrádala státní příslušenství, chovala mnohem lépe, než muslimská Saúdská Arábie: umožnila mu přístup ke zdravotní péči a studium na vysoké škole.

Kromě zkušenosti z exilu, který jim v němčině umožnil rozvinout jejich myšlení určené jak muslimů, tak i Evropanům, sdílejí ještě mnohé další postoje. Oba dva tvrdě kritizují islámský fundamentalismus: Abdel Samad ve veškerém fundamentalismu vidí autoritářství a fašismus. Khorchide zase vyčítá fundamentalistům, že náboženství chápou jako kalkul a Boha jako účetního, který má započítávat množství modliteb proti napáchaným hříchům. Toto je podle něj nesmyslné zploštění islámu do tzv. „teologie poslušnosti a strachu“, proti které staví „teologii slitování“.

muslimove evropa 6 6

Foto: Repro Youtube

Fundamentalismus je problém, který vnímají stejně kriticky, ale liší se v diagnostice vztahu fundamentalismu a islámu: Abdel Samad principiální rozdíl nevidí. Khorchide zase tvrdí, že kritikové islámu jako Abdel Samad přejímají pojetí islámu právě od fundamentalistů a i Abdel Samad má v tomto ohledu být fundamentalista: vidí islám jako rigidní, autoritářský systém pravidel a jako fundamentalisté má tendenci generalizovat. Podle Khorchida je ale náboženství mnohem víc, než jak je vymezuje omezený pohled fundamentalistů, který islám chápe jako ideologii, náboženství zákona. Jeho vlastní práce o náboženství slitování má toho být důkazem.

Nakonec oba spojuje i veřejně přiznávané přátelství: Abdel Samad je kvůli své kritice terčem hrozeb a na veřejné disputace chodí s ochrankou, a Khorchide byl prý mezi prvnímu, kdo mu nabídl pomoc. Přes opačné názory se oba kontrahenti vzájemně respektují a oceňují. Kdyby se Khorchide prosadil, říká Abdel Samad, kritizovat islám už nebude muset.

KDO JE RADIKÁLNĚJŠÍ?

Oba také volají po radikální reformě. Je otázkou, kdo z obou je sám radikálnější. Ostrý kritik Abdel Samad je vědomým provokatérem: hovoří o tom, že islám potřebuje Coco Chanel, aby odhodil korzet, kterým jej svírá strach, izolace a nehybnost. Jeho teze o Mohamedovi jako o psychologicky poškozené osobě s tendencí k pedofílii jsou oblíbenou municí tzv. kritiků islámu, stejně jako paušální odmítání všech islámských politických tendencí jako fašismu. Abdel Samad jasně a vytrvale pojmenovává problémy, ale nabízí pouze polemiku neboli tzv. populistickou kritiku. Jeho knihy jsou psány v publicistickém stylu, jako ne zcela koherentní série „wikipedických“ postřehů a argumentů, jejichž cíl je pouze negativní. Nesnaží se nic dokázat, spíše rozbíjet příliš jednoduché sebepojetí některých (fundamentalistických) muslimů.

Mouhanad Khorchide naopak kritizuje zevnitř: jako jeden z mála islámských teologů se vyjadřuje k tématům, jež jsou mezi nimi spíše tabu. Hovoří například o pomýleném legalistickém pojetí šaríy, které z ní činí zmíněné účetnictví, označuje Korán za „lidské slovo Boha“ – v obou bodech naráží na tichý konsenzus současné teologie o nedotknutelnosti sunny a Koránu. V těchto bodech se také snaží nabídnout alternativu: ani sunna, ani Korán podle něj nenesou ahistorické sdělení, ale je třeba je stále interpretovat a k islámu přistupovat otevřeně, dialogicky. V tom je svoboda svědomí, kterou brání před tradicí ale i před politikou, jakož i politiku před náboženstvím.

A zde je právě zakopán pes: Abdel Samadova skepse o tom, zda se Khorchidovi může podařit prosadit svůj svobodný postoj, je tedy zcela na místě. Teologie totiž byla a stále je politizovaná. Konzervativní, autoritářské postoje jsou podporovány vládami řady zemí, které islámské učence využívají pro své účely; teologie v islámském světě je málokdy svobodná disciplína. Nejsvobodnější je právě na periferii islámského světa, tam, kde jsou muslimové v menšině a musí hledat řešení bez přímé intervence vlád. Ale ani na periferii nejsou muslimové zcela mimo zahraniční vliv.

 

POLITICKÉ POZADÍ

Khorchidovy postoje jsou radikální zejména ve vztahu k jeho publiku: ke konzervativním islámským sdružením, která mají v budoucnu najímat jeho studenty. Ta si ale chtějí ponechat výlučnost v intepretaci islámu a tím i zachovat své postavení mezi muslimy. Tato sdružení jsou nejčastěji financována ze zahraničí, např. největší z nich, DITIB, ze strany tureckého ministerstva pro náboženské záležitosti, a v Německu vzdělaní imámové by pro ně byli konkurence.

Zmíněná Islámská konference mezi nimi a německou vládou ukázala, jak velký mají právě ze zahraničí financovaná sdružení vliv mezi nábožensky organizovanými muslimy. A tato turecká a magrebská sdružení jsou zvyklá na to, že náboženské obce operují pod vládním mandátem a kontrolou.

V roce 2010 se jim podařilo z Centra pro islámskou teologii vypudit Khorchidova předchůdce, profesora Svena Kalische, konvertitu, který byl ochoten diskutovat o tom, zda Mohamed vůbec existoval. Khorchide jako Arab měl větší islámský kredit. Ale i on začal v Kalischových kolejích rozvíjet kritiku, na rozdíl od konzervativnějších či mediálně méně viditelných profesorů islámské teologie na jiných univerzitách. Sdružení mu teď chtějí odebrat legitimitu tím, že jej označují za sociologa a že ho kritizují za to, že nepracuje podle konfesního mandátu (bekenntnisgebudnen). Hrozí také tím, že nebudou uznávat vzdělání jeho studentů, což může podkopat existenci celého centra.

muslimove evropa 6 5

Foto: Wikipedia

KONZERVATIVNÍ MEŠITY

Tzv. kauza Khorchide ukazuje, že v pozadí veřejných disputací kolem islámu mezi „kritikem“ a „liberálem“ tedy probíhá ještě vážnější spor: o to, jaká teologie a konkrétně kdo a jak bude rozhodovat o orientaci islámu v Německu.

Před rokem se na německou veřejnost poprvé dostaly informace o tom, že v liberálním Německu jsou turecké a arabské mešity poměrně konzervativní. Byla to svědectví syrských uprchlíků, která jako první nabídla jakési islámské srovnání. Na překvapení Syřanů, kteří se v mešitách gastarbeiterů často necítili nejlépe, navázala i německá publicistika. Mladý arabista Constantin Schreiberse nejprve proslavil tím, že v arabštině nahrával na YouTube vtipné návody pro uprchlíky, jak se zorientovat v Německu. Poté se vydal do 13 mešit a na základě pozorování a přepisování arabsko-jazyčných kázání sepsal knihu „Inside Islam“.

I on zvedl halasný alarm: nikde sice nebyl svědkem vyzývání k násilí či diskriminaci, ale často v kázáních slyšel výzvy k separátnímu, konzervativnímu islámskému životu, které odporovaly oficiálnímu stanovisku mešit o nutnosti integrace. Schreiberovi byl vytčen fakt, že navštívil jen malý počet mešit a mezi nimi notoricky problematické a že jeho text prokazuje řadu neznalostí reálií.
Nelze tedy zevšeobecňovat; skutečností ale zůstává, že kazatelé v německých mešitách příliš často neumí dobře německy, jsou závislí na cizích státech, natož aby byli motory integrace. Onen kulturní rozdíl, o kterém se v posledních letech často hovoří, potom platí více o těchto imámech na pracovním turné v Evropě, než o samotných imigrantech, kteří tu desetiletí pracují a vychovávají děti.

Právě tomuto kulturnímu nesouladu se snaží Německo, ale i třeba Francie a Rakousko, předcházet podporou místních teologických seminářů. Úspěchem je jistě fakt, že se daří nacházet zanícené zastánce reformy jako je münsterský profesor Khorchide. Zda se lidé jako on prosadí proti odporu obcí a muslimských států je otázka Abdel Samada, která se rozhodne až za řadu let. Khorchide ale už teď dosáhl mnohého: daří se mu obavám z islámu a jeho kritikům dávat veřejně respekt a uznání. Ukázal také, že civilizovaná debata o vzájemných neshodách je možná a že i přes zásadní neshody je možné pěstovat přátelství a společný život.

Psáno pro Hate Free Culture

Diskuze je uzavřena