Press "Enter" to skip to content

Muslimové v Evropě (4): Frankofonní arabští intelektuálové a kulturní sebekritika

D

Dnešní evropští muslimové byli dlouho vnímáni prismatem přistěhovalectví: jako gastarbeitři, jako lidé ze sídlišť, jako zvláštní subkultura z ghett, beuři kanackové, o kterých jsem psala minule. Přitom se řada intelektuálů arabského či indického původu už dávno usídlila v centrech vzdělanosti a kultury v Londýně, Paříži i v Kolíně. Jako muslimové ale vnímáni nebyli, protože dokonale zapadli mezi tamní elity. Tedy do doby, než se sami byli nuceni vyslovit ke krizím, které se jich okrajově týkaly, protože se týkaly jejich kulturního kontextu. Často se ale vyslovovali velmi kriticky. Dávno před dnešními antiislamisty, kteří na islám útočí primitivně, se islamismem a násilím, páchaným ve jménu jejich náboženství, vypořádávali sami arabští a asijští spisovatelé a esejisté. A dělali to otevřeně, radikálně a často až nemilosrdně.

KULTURNÍ FRONTY

Prvním široce známým z nich byl jistě Salman Rushdie (1947). Patří k řadě intelektuálů a spisovatelů, kteří na svůj muslimský původ veřejně upozornili až kritikou kulturního kontextu, ve kterém vyrůstali, tak, jak to ostatně obecně spisovatelé dělají. Studoval nejprve v Indii, v Bombaji, posléze v Anglii v Cambridgi, vrátil se k rodičům do Pákistánu, ale později znovu odešel do Anglie, kde se zaměstnal v reklamních agenturách a začal vydávat romány a sklízet za ně ceny (např. prestižní Man Booker Prize z roku 1981). Měl osud sdílený mnoha jinými migranty. Jeho první romány velmi kriticky zpracovávaly politickou historii Indie, zejména rozdělení Indie a Pákistánu (Děti půlnoci) a politický vývoj Islámské republiky Pákistánu. Tak zní oficiální název jeho adoptivní země, kterou podrobil nemilosrdné nábožensko-politické autopsii v magicko-realistickém románu Hanba. Světovou známost mu přinesly až Satanské verše (z roku 1988), psané také alegoricky, ve kterém fabuluje fantastický příběh imigrantů do Británie, spojený se snovými obrazy, stavějícími islám a jeho proroka na hlavu. Román byl kritizován britskými muslimy a poměrně rychle politizován vůdcem íránské revoluce Chomejním, kterého Rushdie také neopomněl karikovat. Ajatolláh Chomejní pak vyzval muslimy k vraždě Rushdieho. Rushdie se uměřeně omluvil, ale ajatolláh zopakoval svou výzvu. Následovala vlna hrozeb smrti, vypisování odměn za vraždu, demonstrací, pálení a zákazů knihy, jakož i protestů evropských obránců svobody slova a Rushdie se od té doby musel skrývat.

muslimove sebekritika 4

Salman Rushdie (Foto: Wikipedia)

Podobně jako během tzv. kauzy dánských karikatur bylo téma využito různými aktéry pro lokální politické potřeby – od Íránu po USA. V Evropě ale tato vlna muslimských protestů zanechala trpký pocit a vědomí kulturní rozdílnosti: to, co evropská veřejnost vnímala jako poněkud nesrozumitelný projev svobodné kritiky, vnímala pomalu se rodící muslimská veřejnost jako rouhačství, nebo alespoň tolerovanou urážku menšiny. Reakce a protireakce pak zhmotnily pocit rozdílnosti, který dal tehdy populární Huntingtonově tezi o střetu kultur názorný příklad. Pod dojmem kulturní odlišnosti se tehdy, podobně jako v roce 2006, schovaly nenáboženské, čistě politické kalkuly a motivace. Důsledkem ale byla první polarizace: Tehdy se britští přistěhovalci začali organizovat jako muslimové a tehdy se také rodila reakce, tedy to, co jeden z prvních zpráv o islamofobii společnosti Runnymede Trust nazval „uzavřeným obrazem islámu“. Nebyla to jen nečekaná mobilizace na náboženských základech, ale jejich násilný doprovod, hrozby smrti kvůli názoru, kvůli knize, co vrhlo stín na vztah mezi sekulární většinou a muslimskou menšinou a ten trvá dodnes.

NEMOC ISLÁMU

Druhým šokem byl samozřejmě rok 2001 a útoky na New York a Washington. Tentokrát už následovala řada textů s explicitní, argumentovanou, ale neméně radikální kritikou náboženského násilí z pera řady arabských intelektuálů. Ve Francii patří k nejznámějším Abdelwahhab Meddeb (1946-2014). Byl synem islámského učence v nejstarší medrese v Tunisu, Zeituně, ale odešel do Francie za literaturou, kde udělal velmi francouzskou kariéru. Stal se literárním kritikem, založil a vedl literární časopis a jako profesor přednášel komparativní literaturu na Sorbonně a ve světě. Na rozdíl od gastarbeitrů a podobně jako Rushdie a tisíce dalších přišel do země původního kolonizátora své země studovat a stal se součástí jeho vzdělanostní elity. Podobně jako Rushdie získal i Meddeb odstup od svého kulturního původu, přijal sekulární postoje, ale do konce života se zbýval dvojakostí kultur z pozice svého rozkročení mezi světy.

muslimove sebekritika 5

Po útocích na New York vydal jednu ze série knih věnované ne už jeho původním tématům, literatuře a súfismu, ale kulturní kritice islámského myšlení. Nebo spíše autokritice: sám se vnímá jako člověk „symbolicky stvořený islámskou vírou“, ale vzdělaný v duchu francouzského racionalismu. Ptal se přímo, co je zdrojem násilí, co přináší přemíru frustrace, jaké jsou důvodech absentujícího kritického myšlení a příčiny selektivního vnímání pouze té konzervativní části tradice, a kde se bere sterilita v myšlení soudobých muslimů: Ptal se po tom, co podle něj činilo islám nemocným. Podle Meddeba bylo třeba konstatovat nemoc islámu a ta měla jedno jméno: integrismus. Pojem intégrisme označuje ve francouzštině militantní, tedy politické náboženské ideologie, od katolického integrismu, který na konci 19. století odmítal moderní, liberální republiku, po politický islámský fundamentalismus. Pro Meddeba je tato nemoc synonymem pro fanatismus, který z islámské kultury vykazuje kreativitu, vědu, pluralitu názorů a rozum obecně.

Cílem jeho knih, z nichž jedna se přímo jmenuje Nemoc islámu (rok 2002), je ptát se, proč se na začátku 21. století vynořují mezi muslimy konzervativní, fundamentalistické hodnoty, proč získala na popularitě dogmatická, uzavřená interpretace islámské tradice, jak je možné, že se součástí politiky stalo násilí. Meddeb hledá odpověď v jak politickém a historickém vývoji, tak i v kulturní logice, která jej reflektuje. Podle něj se s militantním fundamentalismem rozšiřuje určitý „morální řád, který prosazují polovzdělanci, posedlí resentimentem“. Jedna část odpovědi jsou externí zdroje zmíněné nemoci: Arabové byli z velké části kolonizováni, soustředili se na osvobození, ale po získání nezávislosti se většině zemí nepodařilo modernizovat, pozápadnit, ale pouze se nechaly zapřáhnout do autoritářské logiky studené války. Mnozí, zvláště mladí, pociťují zatrpklost, frustraci, zakoušejí ponížení a tento resentiment je motorem agresivních politických ideologií.

ARABSKÝ VOLTAIRE

Ovšem bylo by nepoctivé obviňovat ze všeho Západ: pouze otevřená a racionální kritika může vést k znovunabytí důstojnosti a ke konstruktivnímu dialogu se západní modernitou. Součástí kritiky je i uznat slepé uličky vlastní kultury. Pro Meddeba nachází integrismus živnou půdu v zdevastované kulturní krajině islámských zemí: arabské země, o kterých nejvíc píše, se modernizovaly pouze povrchně, ale podařilo se jim omezit přirozený společenský a náboženský pluralismus, např. oslabit súfismus a lidové kultury a zvyky, které nahradila sterilní uniformita; rozšířila se gramotnost, ale ne vzdělanost; společnost se navrací k náboženství, ale pod vlivem wahhábismu islám chápe legalisticky, tedy jako soubor předpisů a návodů, a ne jako etickou výzvu, ne jako živou tradici. Ta umožňovala prožívat islám jako mnohorozměrnou kulturu. A právě proto, že tradice byla přerušena procesy 20. století, přežila jen ta nejnudnější, formalistická, autoritářská stránka islámu.

muslimove sebekritika 3

Abdelwahhab Meddeb (Foto: Wikipedia)

Meddeb se nebál kritiky náboženství a byl za to nazýván arabský Voltaire. Podle něj je třeba uznat, že islám, nebo spíše jeho zdroj, Korán, je ambivalentní. Jako židovské a křesťanské texty jej lze číst různými způsoby a jeden z nich je i politický a válečnický a v textu samotném lze najít semena fundamentalismu.

Dnes se o jeho interpretaci vedou doslova války zjitřené tím, co Meddeb nazývá divokým přístupem k textu: čím dál častěji interpretují mnohoznačný text lidé nedovzdělaní, „improvizovaní imámové“, hledající jednoduché odpovědi na praktické moderní otázky a odmítající nejasnost. Dlouho budovaná islámská tradice ale tuto ambivalenci přijímala – tradiční myšlení bylo pomalé, komplexní, založené na pluralitě pozic a interpretací, na přijímané neurčitosti. V moderním světě se už málokdy zkoumají hlubiny a mystéria víry, nýbrž hledají se odpovědi na praktické otázky identity, případnosti, správné praxe, návody na jednání v konkrétních životních situacích,  a ty musí být jednoznačné. Z islámu se ztrácí mnohoznačná tradice a stává se, alespoň mezi integristy, ideologií.

NOVĚ MYSLET TRADICI

Abdelwahhab Meddeb se proto v posledních letech pohroužil do projektů, které se snažily prozkoumat různé rozměry islámské tradice: od humanistické literatury přes řeckou, aristotelskou tvář středověké islámské teologie po súfismus a soudobou koránskou kritiku. Do roku 2014 vedl týdenní rozhlasový pořad Kultury islámu. Ten se stal jednou z řady platforem, kde se setkávají mladí (ve Francii zejména arabští) islamologové. Jejich bádání je nejčastěji určeno Koránu, zdroji islámských hodnot. Zkoumají Korán jako text: jako text, který chce něco sdělit svému publiku, který používá určité rétorické figury, který má svou vlastní logiku a jenž možné jej číst i z pohledu antropologie, psychoanalýzy, poetiky, antického křesťanství či existenciálního sdělení. V každém případě je mnohem více než jakýmsi sdělením, které by bylo možno jednoznačně parafrázovat.

Mladá generace islamologů se někdy nazývá koranisté: nezajímá je ortodoxie, ale to, co říká samotný Korán, podobně, jako se otec reformace Luther zajímal o původní text evangelií. Koranisté dokazují, že se lze osvobodit od interpretací prvních generací, od sunny (tradovaná rčení a jednání proroka, která měla pomoci abstraktní a nejasné pasáže interpretovat), jakož i od řady dalších kulturních předpokladů, a nahlížet na Korán zcela svobodně. Koranisté si totiž získali odstup od textu díky starší generaci filosofů a hermeneutiků, kteří poukázali na to, že koránská exegeze není ani v islámu statická.

muslimove sebekritika 2

Foto: Radio Orient

Nejznámějším ze starší generace je Mohamed Arkoun (1928-2010), alžírský kabyl, jako Meddeb student na Sorbonně a později redaktor časopisů, profesor islamologie na Sorbonně a na předních světových univerzitách. Filosof Arkoun od 60. let razil překládání a znovuobjevování polozapomenuté humanistické, volnomyšlenkářské středověké tradice a ranného islámského racionalismu. Jako filosof působil v myšlenkově bouřlivé Francii Derridy a Foucaulta a jako „aplikovaný islamolog“ se Arkoun věnoval promýšlení toho, jak vzniká myšlenková tradice, co umožňuje a co naopak znemožňuje myslet, co je náboženské vědění, co je ortodoxie, jak v diskurzu funguje zjevení, co je laicismus a co „institucemi organizovaná nevzdělanost“ arabských států.

Jeho abstraktní, ale svobodný a zvídavý přístup inspiroval celou generaci myslitelů jako jsou zmínění koranisté. Vyvíjejí kritické pohledy na Korán, jež znemožňují uchýlit se k jednoduché interpretaci a politizaci; a naopak otevírají způsoby, jak navrátit text jeho původní neurčitosti a např. i otevřenosti křesťanským vlivům. Není s podivem, že jedním z mluvčích této generace je Rachid Benzine. Beur, bývalý kickboxer a později akademický islamolog a vydavatel, Benzine se k zájmu o koránskou hermeneutiku dostal skrze aktivistického katolického kněze. Christian Delorm vedl na lyonských sídlištích islámsko-křesťanský dialog a přivedl Benzina k zájmu o náboženství, a i ke svobodnějšímu přístupu k jeho vlastní tradici. Benzin potom ve stejnojmenné a velmi úspěšné knize začal razit pojem tzv. nových islámských myslitelů (Les Nouveaux Penseurs de l’Islam, 2004), který shrnuje inovativní, kritické přístupy ke Koránu a k islámu obecně.

muslimove sebekritika 1

Rachid Benzine (Foto: Oumma.fr)

Ještě před 13 lety Benzine francouzskému publiku pod pojmem „noví intelektuálové“ představoval starší generaci filosofů a teologů. Vedle Arkouna obsahuje další Tunisany, Jihoafričana, Súdánci, Pákistánce a Íránce, všechny vesměs aktivní mezi 60. a 90. lety – o tom více v právě vycházejícím časopise Revue Prostor – v čísle Křižovatky víry.

Dnes už k další kritické generaci jen ve Francii patří desítky, ne-li stovky mladších akademiků, imámů a aktivistů. Abdelwahhab Meddeb je od roku 1997 do své smrti zpovídal ve zmíněném pořadu Kultury islámu, kde se prolínaly pohledy francouzských islamologů a filosofů s pracemi jejich arabofonních muslimských kolegů. Právě dialog vedený mezi muslimskými teology a filosofy na jedné straně a kritickými francouzskými akademiky a křesťanskými intelektuály na straně druhé charakterizuje tuto generaci. Příkladem jsou i knihy Rachida Benzina napsané s jeho katolickým kolegou Christianem Delormen: „Máme si toho tolik co říct“ (1998), a „Republika, církev a islám, jedna francouzská revoluce“ (2016).

Navzdory přijímanému názoru, že muslimové se nejsou ochotni kriticky vypořádat s vlastní tradicí, včetně stinných stránek svých dějin a kultury, se v Evropě muslimská vzdělaná elita do tohoto projektu pustila vehementně, svobodně, mimo pohled médií, a pod záštitou univerzit, kulturních institucí a také států. Ty jim svou politikou kulturního uznání umožňují žít to, čemu se tolik věnovali Meddeb a Arkoun (nositel francouzského Řádu čestné legie): pozitivní možnosti plně náležet dvěma světům a obohacovat oba dva.

Příští díl se bude věnovat jinému, kontroverznímu druhu setkání: dalšímu, tentokrát méně subtilnímu a velmi radikálnímu kritikovi islámu a islámskému teologovi, který je ochoten vystavit se všem kritikám svého soupeře – a to ve zjitřeném Německu posledních let, po tzv. uprchlické krizi.

Diskuze je uzavřena