Press "Enter" to skip to content

Muslimové v Evropě (3): Němečtí Turci na dobré cestě k integraci

I Německo teprve na konci 80. a na začátku 90. let objevilo své přistěhovalce, z velké části anatolské muslimy, a i tam trvalo, než se stát začal o jejich integraci zajímat a než se samotní přistěhovalci přihlásili o slovo. Článek nastíní, jak se mezi lety 1983 a 2004 Turci i Německo výrazně změnili.

ÚPLNĚ DOLE

V roce 1983, tedy 35 let před Sašou Uhlovou, se nechala tehdy rostoucí hvězda německých investigativních novinářů, Günter Wallraff (nar. 1942), během dvou let najímat do McDonaldu, do fabriky konzernu Thyssen a jako pokusný králík na klinické studie pod tureckým jménem Levent Ali Sigirlioğlu. Převlékl se za špatně německy mluvícího Turka s knírkem a popsal způsob, jakým se tehdy němečtí zaměstnavatelé a spolupracovníci chovali k Turkům: kromě diskriminace, nižší mzdy a horších, nebezpečnějších pracovních podmínek zaznamenává nečekanou a šokující šikanu a ponižování.

V předmluvě píše: „.. proto, abyste odhalili společnost, musíte se převléci, musíte klamat a přetvařovat se, abyste zjistili pravdu. Stále ještě nevím, jak se cizinec vyrovnává s každodenním ponižováním, nepřátelstvím a nenávistí. Ale teď vím, co musí snášet a kam až v této zemi může dojít nelidskost. Zde mezi námi se odehrává malý apartheid, v té naší ‚demokracii‘. To, co jsem zažil, překonalo všechna má očekávání. Negativně. Uprostřed moderního Německa jsem se setkal s podmínkami, které jinak najdete jen v dějepisných knihách o devatenáctém století.“ Z knihy reportáží nazvané Úplně dole se stal bestseller s 5 miliony prodaných knih. Následovala řada dalších textů a filmů. Německo postupně objevovalo skrytou část své společnosti.

turci nemecko 1

Země, jež po roce 1945 absorbovala 12 milionů Němců vysídlených z bývalého Pruska a Rakouska a po roce 1990 ještě na 2,5 milionu Němců z Ruska, Kazachstánu a Rumunska, najednou zjišťovala, že její součástí jsou ještě miliony gastarbeiterů. Bez pracovníků z jižní Evropy, Balkánu a Turecka by nebylo tzv. hospodářského zázraku (Wirtschaftswunder), který z válkou zničené a vylidněné země udělal průmyslovou velmoc, jež je dodnes třetí světový exportér.

V 60. a 70. letech přicházeli cizinci do Německa za prací v těžkém průmyslu na pozvánku německého státu. Podobně jako jinde v Evropě oficiální pozvánky ukončil tzv. ropný šok a hospodářská krize v roce 1973. Pracovníci zůstali, nacházeli práci jinde, zejména jako malí obchodníci a malí podnikatelé, a nadále slučovali své rodiny. V roce 1970 jich bylo půl milionu, v 90. letech již dva miliony. Jejich zapojení do společnosti se dělo obtížně a na vlastní pěst: Jazyk neuměli, nepocházeli jako maghrebinci z bývalé kolonie. Také se neočekávalo, že zůstanou, měli odpracovat a odejít. Proto se Německo nikdy nestaralo o náročnou integraci.

turci nemecko 6

DLOUHO UZAVŘENÁ CESTA NAHORU

Otázku sociální integrace vzbudila právě zjištění o stavu přistěhovalců. Slabá vzdělanost a nevalné životní vyhlídky se z prvních příchozích přenášely do druhé generace Turků. Diskriminace, rasismus, těžká cesta k občanství v Německu, to vše dělalo z přistěhovalců jakousi čtvrtořadou skupinu obyvatelstva, daleko za východními Němci, kteří se sami horkotěžko přizpůsobovali nové, západní hegemonii, a také daleko za Němci z bývalých zemí sovětského bloku (za zmíněnými Spätaussiedler).

Německé debaty o Turcích v 90. letech byly velmi podobné těm našim v současné době: jejich sociální zaostalost byla připisována jejich národnosti a náboženství. Německá politika v 90. letech odmítala chápat Německo jako imigrační zemi („Deutschland ist kein Einwanderungsland“), kritizovala se kulturní odlišnost (vraždy ze cti mezi Kurdy se směšovaly s muslimským zvykem), varovalo se před tzv. paralelními společnostmi (to slovo pochází z 90. let) a od Turků se očekávala adaptace na tzv. Leitkultur (německou vůdčí kulturu), kterou se ale nikdy nepodařilo definovat. Přijatelná byla pouze totální asimilace.

 

Až vítězství CDU/CSU a příchod pragmatické dvojice Merkelová- Schaueble změnilo situaci: stát se začal aktivně o své muslimy zajímat a zkoumat je, uvolnil alespoň trochu cestu k občanství a hlavně začal s muslimskými společenstvími vyjednávat o všech těch tématech, která v předchozích letech rozviřovala emoce. Výsledkem desetiletí úsilí mezi lety 2000 a 2010 byl mnohem střízlivější pohled a konstruktivnější státní integrační politika na jedné straně a spolupráce státu a muslimských obcí a organizací na straně druhé a nakonec i mnohem lepší pocit z imigrace.

Německo totiž v posledních letech dělá bilanci a zjišťuje, že se věci s jejich muslimy nemají tak špatně, jak by se mohlo zdát: zejména příslušníci druhé generace jsou poměrně dobře socioekonomicky integrovaní. Země má asi 4 miliony muslimů ze 49 zemí (z celkového počtu 16 milionů přistěhovalců, neboli přesněji „osob s migračním pozadím“). Asi 2/3 muslimů pocházejí původně z Turecka, asi 15 % z Balkánu. Muslimové se nijak výrazně od jiných přistěhovaleckých skupin neliší: Asi polovina muslimů (45 %), stejně jako asi polovina všech přistěhovalců, má německé občanství. Třetina přistěhovalců se narodila už v Německu: 2,5 milionu s tureckým, 1,3 s polským, 1 milion s ruským a 0,7 milionu s italským, kazašským a 0,5 milionu s rumunským původem (včetně tamních Němců). Mezi muslimy patří k první generaci 54 % a k druhé 40 % – čísla jsou podobná těm ve Francii.

turci nemecko 5

INTEGROVÁNI, ALE NEAKCEPTOVÁNI

Podrobnější pohled studie Nadace Bertelsman a studie Spolkového úřadu pro migraci (BAMF) na začlenění muslimů ukazuje, že němečtí muslimové (z doby před migrační vlnou) jsou relativně dobře společensky integrováni a že nežijí oddělení od německé společnosti. V průměru sice vydělávají méně a mají slabší vzdělání, velmi se však liší skupina od skupiny: Nejhůře jsou na tom němečtí Turci (36 % nemá střední vzdělání) či konkrétněji turecké ženy. Obecně viděno má ale 85 % muslimů nějakou formu středoškolského vzdělání a druhá generace má lepší vzdělání než první generace; 80 % pracuje: 60 % na plný a 20 % na částečný úvazek – čímž odpovídá německému průměru zaměstnanosti.

Zvlášť zkoumaný je vliv náboženství (nebo, jak se v Německu píše, muslimské religiozity – např. ve zde zmiňované studii Religionsmonitor Nadace Bertelsmann z let 2007, 2013 a 2017) na integraci. Muslimové jsou v průměru výrazně náboženštější (40 % se vnímá jako velmi věřící) než většinoví Němci, jejich nábožnost ale v cestě k integraci primárně nestojí. Jen asi 20 % je členem islámských spolků a organizací, mezi nimi i menšinových (šíité, alevité). Na druhou stranu, více než polovina muslimů je členem nějakého německého spolku, 96 % se cítí s Německem „propojena“, 78 % tráví volný čas s nemuslimy a pro 73 % dětí je němčina první, mateřský jazyk, a 95 % muslimských školáků se účastní běžné koedukované sportovní výchovy. Většina muslimů ale také stojí o výuku islámu v rámci hodin náboženství. Nápadná je ale menší účast žen na hospodářském životě, což může být spojeno s ženskou rolí v tureckých rodinách nebo s citelnou diskriminací vůči muslimkám s šátkem. Podle studie Nadace Bertelsmann tedy náboženství obecně (s určitou výjimkou velmi nábožných a žen) nehraje pro integraci stěžejní negativní roli, důležitější je státní politika a ekonomika země.

turci nemecko 7

Podle zmíněných studií tedy nelze o paralelní společnosti v Německu hovořit: muslimové nežijí izolovaní. Na druhou stranu i relativně uspokojivě probíhající socioekonomická integrace, vyjádřená určitým sociálním úspěchem, jazykovou kompetencí, sociálními vztahy a identifikací s novou zemí, neznamená nutně ani akceptaci, ani plnou akulturaci. Přestože se velká většina muslimů cítí být v Německu doma, asi pětina Němců si muslimy za sousedy nepřeje. Dále, socioekonomická integrace neznamená ani to, že přistěhovalci zcela přijmou postoje nové země (akulturaci).

Každé zkoumání razí určitou perspektivu, která nepokryje všechny aspekty skutečnosti. Kritici studii Nadace Bertelsmann vytkli, že např. údaje o zaměstnanosti vycházely ze subjektivních pocitů respondentů a že ve skutečnosti mezi nezaměstnanými tvoří neevropští přistěhovalci, včetně ruských Němců, asi polovinu a že spíše než diskriminace ztěžuje stále některým přístup k práci nedostatečná znalost jazyka a tradiční postoje např. k ženám. Dále že nezohlednila fakt, že pětina až čtvrtina muslimů má výrazně konzervativní postoje (o konzervativních německých mešitách a o třaskavých debatách o islámu v Německu bude následovat speciální článek).

 

Studie ale vyjadřuje skutečnost, že muslimové se sice nutně neasimilovali, ale integrovali do země, která se sama mění a ve které se mění i oni. V roce 2017 je totiž mnohem jednodušší než před 20 lety hovořit o sociálním úspěchu tureckých přistěhovalců, jelikož mezitím na kulturní, hospodářské, sportovní, akademické a také politické scéně vznikly vzory, úspěšní přistěhovalci druhé generace, dokazující, že i Turci to mohou zvládnout a že mají Německu co nabídnout. Asimilace, tedy stát se Němcem, tomu není nutně podmínkou. Jedním z příkladů je Kanak Attack: fenomén německo-tureckého sebevědomí a kulturní katalyzér.

KANAK ATTACK

Spisovatel Feridun Zaimoğlu, syn tureckého dělníka- gastarbeitera a jeho ženy uklízečky, se stal neoficiálním mluvčím německé generace Turků či spíše tureckých Němců a jiných přistěhovalců nejen díky své literatuře, ale proto, že se stal i symbolem německo-tureckého kulturního sebevědomí. V roce 1995 vydal knihu fiktivních rozhovorů s německými Turky Kanak Sprak s podtitulem: Nesoulady na společenském okraji, ve které nechává svou tureckou němčinou hovořit „kanaky“: dělníky, závislé, pasáky jejich těžkým dialektem německé ulice a naštvaným jazykem ghett. Kanak je obskurní slovo označující ty „černé“ a také tím, jak si němečtí Turci myslí, že je Němci vnímají. Díky Zaimoğlu se podivná nadávka Kanacke stala podobně jako Beur pojmem. V Kanak Sprak a i v dalších asi patnácti knihách dal Zaimoğlu slovo imigrantům: hovoří o Německu a německy a i když by Goethemu asi ta němčina ulice trhala uši, přinesla novou kulturní dynamiku. Z pojmu „Kanacke“ se na přelomu 90. let stal fenomén a změnil kulturní povědomí německých Turků, jakož i jejich vnímání většinovou společností.

turci nemecko 3

Mezi 1998 a 2004 organizoval Zaimoğlu se skupinou migrantsko-německých umělců, literátů, dýdžejů a muzikantů skupinu Kanak Attack, jejímž cílem bylo postavit se rasismu, nacionalismu, politice identit a nabídnout vlastní generaci, jakož i německému publiku, určitý nekonformní a nekompromisní postoj sebevědomých, kritických, mladých a chytrých polo-Němců, kteří se staví proti rigiditě, paternalismu a měšťanství (Anbiederung) německé politiky. „Kanak Attak je volné sdružení různých lidí mimo jim připsané identity… Kanak Attack se neptá na pas nebo na zem původu, nýbrž otázku na pas a na původ jako takovou odmítá.“

Přestože byl pojem Kanake vyjádřením migrantské hybridní kultury, Kanak Attack nebyl výrazem samotné subkultury, jako u beurů, jako spíš úspěšný pokus intelektuálů o změnu kulturní atmosféry Německa skrze vysokou kulturu. Kanak zacílil rovnou na kulturní centra jako berlínskou Volksbühne a frankfurtský Schauspiel uspěl svými akcemi mezi německými liberály a umělci, které oslovil svým kritickým pohledem na Německo a od kterých získal podporu (např. od německých Zelených). Během zmíněných debat o migraci pořádal Zaimoğlu multimediální kabarety („Kanak History Revue: Opel-Pitbull-Autoput“), natáčel hip-hopové CD, pořádal čtení, debaty, party atd.

V momentě, kdy Evropa odkrývala např. romskou hudbu, německá popkultura převzala tureckou tematiku a začalo „frčet“ vše turecké: Zaimoğluovy dvě knihy byly zfilmovány, následovala řada filmů německo-tureckých filmařů a pouštělo se „nové turecké kino“, rádia ovládl orientální hip hop a diskotéky zase turecké tóny (od turecké popstar Tarkana po tureckou queer-party v Berlíně zvanou Gay Hane).

 

 

Průlom nastal v době, kdy objev turecké dynamiky začal přinášet prestiž celému Německu. V roce 2004 získal německo-turecký režisér Fatih Akin, také syn gastarbeitera, Německu po dlouhé době Zlatého medvěda a Evropskou filmovou cenu za film Proti zdi. Akin potom byl v roce 2005 členem poroty v Cannes a v roce 2007 v Cannes získal další dvě ceny. Dnes jsou to právě němečtí Turci, kteří k sebekritice ochotnému Německu nejčastěji nastavují zrcadlo. Vedle Zaimoğlu se prosadila řada dalších německojazyčných Turků: Emine Sevdi Ozdamar, Zafer Şenocak aj.

 

Pokud něco fenomén Kanak Attack ukazuje, není to nutně ještě plná akceptace a kulturní integrace přistěhovaleckých menšin v Německu. Dokazuje ale velkou dynamiku migrantských kultur v Evropě a naznačuje, jak moc se Německo od Ganz Unten let změnilo: kulturní otevřenost je dnes v Německu samozřejmostí a integrace přistěhovalců spolkovou politikou. Nikoho už nepřekvapuje, že se Feridun Zaimoğlu v roce 2008 označil za „nadšeného Němce“.

turci nemecko 2

 

 

 

 

 

 

Foto: Článek je ilustrován snímky z projektu 50jahre.wir-sind-du.de

 

Psáno pro Hate Free Culture.

Diskuze je uzavřena