Press "Enter" to skip to content

Liberálové a islamisté hledají kompromis o budoucí podobě Egypta

S

S pádem autoritářského režimu v Egyptě padá také dosavadní politické uspořádání mezi státem a náboženstvím: nadvláda státu nad islámem. Nastupuje éra participativní a pluralitní politiky, éra, ve které se dosavadní jediná ideologická opozice stává stěžejním politickým aktérem. Nepřekvapilo tedy, že rychlý nástup islamistů na egyptskou politickou scénu doprovázel nápadný rozkol s liberály. S postupem předvolebních debat se rozvíjí mnohem složitější politická mapa, ve které se rivalita mezi islamisty a liberály překrývá s pragmatickým spojenectvím.

Revoluce arabského jara byly občanské povahy a role jakýchkoli ideologií v nich byla mizivá. I Muslimští bratři se připojili k revolučnímu diskurzu národní jednoty a pluralismu. Jakmile však začala být perspektiva svobodných voleb reálná, pozornost se obrátila na volební potenciál tohoto nejlépe organizovaného společenského a politického hnutí.

Svou mobilizační schopnost a vlastní politický kurs potvrdili během prvního svobodného volebního aktu. 19. března, již měsíc po revoluci, nechala vládnoucí Rada ozbrojených sil (SCAF) v referendu posvětit lehce pozměněnou ústavu. Referendum ukázalo dvě věci: rozdělení politické scény a rozvržení sil. Revoluční hnutí a liberální opozice se jednotně postavila proti neúplné změně ústavy. Armádní scénář přechodu k rychlým volbám naopak podpořili podpůrci starého režimu a islamisté. První si přáli konec revoluce, islamisté zase změny podpořili, protože zachovaly článek č. 2, který činí šarí‘u „hlavním zdrojem legislativy“. Islamisté byli také nejviditelnější silou ve volebních místnostech a spolu s podpůrci starého režimu dosáhli tří čtvrtin hlasů; liberálové a revolucionáři získali sotva čtvrtinu. Hlasování přineslo jasné uvědomění toho, že v novém volebním uspořádání budou organizace, mobilizace a ideologie rozhodující. Ukázalo i to, kdo má dosud opravdu moc: 30. března využil SCAF symbolického posvěcení své moci a jednostranně vydal tzv. ústavní prohlášení, kterým právě pozměněnou ústavu nahradil celou novou provizorní ústavou.

Ústavní debata

Otázka „zneužití“ volebního vítězství islamisty se stala tématem, které sjednotilo a mobilizovalo revoluční a liberální hnutí, spolu se spravedlností pro oběti revoluce. Už během referenda se mezi liberály ozývaly argumenty, že Egypt potřebuje zcela novou ústavu ještě před volbami, jakož i změnu článku č. 2. Revoluční hnutí odstartovalo kampaň zvanou „nejprve ústava“, jež od května do července dominovala veřejné politické debatě. Kampani se tento paradoxní požadavek prosadit nepodařilo; podařilo se však plně prosadit uznání, že budoucí vítěz prvních voleb by se měl zavázat k respektování určitých obecných principů.

O obsahu ústavních principů se následně rozproudila několikaměsíční debata. V dubnu proběhla národní konference revolučních výborů. Její orgán, tzv. Národní rada, v květnu zorganizovala shromáždění, kterého se účastnilo celé spektrum politických sil kromě islamistů, jakož i dva ministři, muftí a představitelé súfijů. Oznámila první návrh ústavních principů, které by měly garantovat občanský charakter státu. Principy  v červnu formulovali i prezidentský kandidát M. al-Baradáí, islámská univerzita al-Azhar.

První politickou formuli dodala i Demokratická koalice, která vedle liberálních  stran Wafd a Ghad zahrnuje i Stranu svobody a spravedlnosti (SSS), kterou založilo  Muslimské bratrstvo, a ostatní podstatné islamistické strany. Tato ideově rozsáhlá předvolební koalice historické opozice sdružuje konzervativní pravici proti levicově-liberální koalici Egyptský blok a proti bývalé Mubárakově straně. Naznačuje pragmatismus a ochotu k politickým kompromisům- dosavadní předvolební strategie obou táborů. Právě debata o ústavních principech je testem únosnosti koaliční politiky: zatím úspěšnou.

Muslimské bratrstvo samotné uznalo nutnost ubezpečit liberály a devítiprocentní koptskou menšinu o tom, že jejich cílem není islámský stát. Konsistentně prohlašuje, že bude respektovat práva menšin a žen, nezakáží (plošně) alkohol, nezavedou hidžáb atd. Nedůvěra k předpokládanému předvolebnímu taktizování islamistů však motivovala požadavky liberálů na závazný dokument o budoucí podobě státu.

Občanský stát

V srdci sporu je pojem tzv. civilního státu (madaníja). Občanský stát je výrazem pro uspořádání na liberálních principech, ve kterém jsou garantována univerzální občanská práva. Liberální, sekulární, levicová a koptská část politického spektra jej definuje jako stát, jehož instituce jsou autonomní vůči náboženství a armádě. Hlavními body sporu budou a již dnes jsou: rozsah lidové suverenity (tedy parlamentarismus, ústavní úloha armády, přesná definice šaríy jako zdroje legislativy), politický liberalismus (rovná práva náboženských menšin, žen, šíře občanských svobod) a vůbec ideové směřování Egypta jako národa.

Přívlastek občanský je do určité míry zástupný za pojem sekulární, jenž byl plně zdiskreditován za třicet let sekularistické diktatury. Egypťané si dnes však podle všeho přejí překonat dichotomii mezi sekularismem a islamismem. Jak říká přední antropolog islámu Talal Asad, nechtějí ani sekulární ani náboženský stát. Nejen liberálové, ale i pragmatičtí konzervativci a islamisté hledají formu (či formuli), která zaručí občanské svobody, ale uzná společenskou (ale možná i politickou) roli islámu. Pojem „civilní stát“ je tedy jedním ze symbolů dlouhodobého procesu hledání přijatelné formy demokracie v Egyptě.

Předpokládaná převaha islámských stran při volbách však představuje reálnou možnost, že budoucí ústava „občanská“ nebude. Parlament, vzešlý z voleb, totiž určí stočlenné grémium, které do šesti měsíců ústavu sepíše a následně ji předloží referendu. Liberálové se obávají, že islamisty ovládaný parlament umožní dát nejasnou a využitelnou roli náboženskému právu (šaría), potažmo uzákoní dohled islámských duchovních nad legislativou, či snad pro tento cíl uzavře dohodu s armádou a určí i jí podle vzoru Turecka či Súdánu ústavní roli. V každém případě budou mít právě islamisté dostatečné zastoupení na blokování sekulární ústavy.

Iniciativy v debatách o ústavě se v létě ujal SCAF. Armádní scénář na přechodné období, březnové referendum, totiž blíže neurčil ani mechanismus stanovení grémia, natož pravidla pro psaní ústavy. Na tuto mezeru, kterou zviditelnila společenská diskuse, SCAF reagoval vůči liberálům vstřícnými kroky. V dubnu a v květnu vláda uspořádala dvě setkání „konference národního konsenzu“ o směřování změn za více či méně aktivní účasti celého spektra politických sil. Její legislativní rada vypracovala další verzi ústavních principů. V červenci vláda různé návrhy zpracovala ve vlastní komisi. V polovině srpna vicepremiér Alí Salmí představil konečnou verzi 21 základních principů, sestavených na základě řady předchozích návrhů. Dokument prohlašuje Egypt „civilním demokratickým státem“, zmiňuje „základní roli islámu“ pro legislativu a garantuje práva náboženských menšin. Od srpna vláda konzultuje svůj návrh s politickými stranami a občanskou společností a snaží se získat jejich souhlas proto, aby principy oficiálně vydala jako druhé ústavní prohlášení, které bude závaznou součástí nové ústavy.

Islamistický populismus

Zatím ovšem neúspěšně. Liberální strany iniciativu SCAFu od začátku podporovaly a účastnily se aktivně konzultací. Paradoxně to nebyli liberálové, ale islamisté, kteří jednotně odmítli armádní postup jako nedemokratický. Islamistické strany ne bez logiky kritizovali armádu za to, že si přisvojuje právo předem rozhodovat o ústavě. Nově sebevědomí islamisté k tomu mají  i ideologické důvody. Mubárakův autoritářský režim, jehož armáda byla hlavním pilířem, totiž oficiálně bránil sekularismus proti tzv. „islamistické hrozbě“. Ve svém soupeření o popularitu a legitimitu s islamistickou opozicí režim sice přistoupil k dalekosáhlé islamizaci zákonů a institucí, armáda a bývalá vládní strana jsou však stigmatizovány svým autoritářským sekularismem, represemi islamistů a manipulací islámských institucí. Nedůvěra k sekularismu je dnes nelehkým odkazem Mubárakova autoritářství.

Dosažení konsenzu o podobě budoucího státu je však stěžejní pro egyptský transformační proces. Pokud se bude ústava psát a schvalovat bez něj, může dojít k paralyzujícímu rozkolu během ústavního procesu a po něm. Každý rozkol je živnou půdou pro populismus, tedy pro využívání mobilizační síly zástupných problémů či symbolů pro získání politického vlivu. Příkladem je očerňování již tak politicky slabých liberálů jako nositelů morálního rozkolu a výzvy k obraně islámské a konzervativní podoby země skrze podporu určitého politického proudu.

Populismus tohoto druhu se projevil nejsilněji 29. srpna, kdy znovu obsazený Tahrír využili salafisté, tedy nově politizované fundamentalistické křídlo islamistů, pro svou první velkou demonstraci za „islámský charakter“ Egypta. Požadavek nadústavních principů je od srpna hlavním terčem salafistické mobilizace. Za slogany typu: „chraňme islámskou povahu národa“ se skrývá představa islámského státu (islámíja), který zavádí striktní islámskou disciplínu.

Amr Hamzawy, vůdčí osobnost liberálního tábora, označil za největší problém ze strany islamistů ne samotnou islámskou ideovou orientaci politických stran (islamismus obecně), ale právě islámský populismus. Středový islamistický proud, který se již deset let účastní parlamentní politiky, totiž přijímá pluralistický politický rámec; populisté naopak operují s obecnými a radikálními slogany. Podobně jako v silně pokřivené politické scéně za Mubáraka, klade islámský populismus příliš rychle rovnítko mezi liberalismem (liberálíja), občanským státem (madaníja) a bezbožností a „nepřátelstvím k islámu“, a potom z islámského charakteru země vyvozuje nutnost i nedefinovaného „islámského státu“.

Populistické projevy poznamenaly první porevoluční měsíc, během kterého se salafisté nejen politizovali, ale někteří z nich účastnili i násilných akcí vůči křesťanům. Salafisté mezitím založili tři politické strany, jako jediní se odmítají účastnit se konzultací o nadústavních principech a pokračují v protestech.

Všichni islamisté však nejsou populisty. Středový proud naopak v mnoha ohledech s liberály spolupracuje, čehož příkladem byly i červencové protesty. Opětovné obsazení Tahríru odstartovala masová demonstrace z 8. července, které se po dlouhém vyjednávání zúčastnili i Muslimští bratři a jejich strana SSS, jakož i salafisté. Demonstrace byla bezprostřední reakcí na násilné potlačení protestů z konce června a na přetrvávající praxi vojenských tribunálů. Stany na Tahríru měli i mladí Muslimští bratři a nekonformní salafisté. Svým zapojením do revolučního hnutí pomáhá část mladých islamistů vytvářet platformu pro formulaci společných revolučních cílů a strategií a rozšiřují tak podstatným způsobem islamistické spektrum o jakousi liberální větev.

Populistická část islamistického spektra je problémem i pro islamistický střed. V červencových protestech vládla Tahríru dohoda o omezení veřejných demonstrací společné téma spravedlnosti. Porušili ji právě salafisté, když 29. srpna Tahrír na masovém shromáždění zaplnili slogany proti „madaníji“, pro „islámiju“, proti nadústavním principům a na podporu armády. Střední proud islamistů (strany SSS a Wasat) se demonstrace sice zúčastnil, ale jejich vůdci odsoudili salafisty za porušení dohody.

Hledání konsenzu

Rozdělení islamistů mezi středové a radikální (populistické) naznačilo šanci na sbližování pozic alespoň politického středu. Většina islamistů včetně SSS si zachovává tradiční ambivalenci. Nadústavní principy nadiktované vládou odmítají, podobně jako i termín „občanský stát“ a jakoukoli „sekularistickou tendenci“. Potřebu konsenzu o „vůdčích ústavních principech“ však uznávají a podporují politickou, mimovládní dohodu. Muslimské bratrstvo samo, jež stojí v pozadí SSS, totiž hovoří o „civilním státu v islámském rámci“. Právě ve formulaci „islámského rámce“ se rýsuje prostor pro nesnadný kompromis. Během jarních debat se ozvalo několik islámských intelektuálů (mj. Gamal Banna, bratr zakladatele MB, a soudce Tarík Bišrí), kteří považují civilní ústavu za plně slučitelnou s islámskými hodnotami.

Středobodem kompromisu se nakonec stal návrh 11 principů tradiční islámské autority, Azharské univerzity. Svou zvýšenou politickou činností se Azhar postupně osamostatňuje od dlouholetého státního dozoru a vyhledává roli „majáka umírněného islámu“, jak jen nazval prezidentský kandidát Mohamed Baradáí. Část salafistů kompromis již uznala, radikální část odmítá jakoukoli ústavu. Liberální strana Wafd přestala trvat na požadavku „nejprve ústava“ a přistoupila v rámci Demokratické koalice na kompromis s islamisty o pouze „demokratickém státě“. Středová islámská strana Wasat nakonec vypracovala návrh pěti principů, určených k zachování „kulturní identity egyptského státu“ a zaručení základních občanských svobod, na nichž se liberálové, revoluční hnutí a většina islamistů shodli (s výjimkou radikálnějších islamistů).

Armádní iniciativa pro určení zásad „občanského státu“ se nakonec vyvinula v politickou dohodu mezi islamisty a liberály. Tento konsenzus dosud posiluje i společná opozice proti volebnímu zákonu. Konsenzus ovšem zůstává „měkkým“: Podpisy a prohlášení nejsou plně závazné; neobsahují přesné vymezení toho, která pravidla šaríy budou mít legislativní roli, ani neméně důležitá pravidla pro stanovení ústavního grémia a je motivovaný opozicí vůči vládnoucí armádě. Dohoda však představuje první důležitou fázi vyjednávání o ústavě, které nakonec bude mít rovněž povahu politické dohody. Je však jisté, že je prvním krokem ve složitém procesu hledání demokratické formule, přijatelné pro Egypt.

Zora Hesová

Diskuze je uzavřena