Press "Enter" to skip to content

Konfesionalismus: Středověk na Eufratu nebo regionální politická hra?

K

 

Rok 2011 ukázal, že i mladí Arabové mají ty samé aspirace, jako mladí Čechoslováci v roce 1989. Ovšem o pouhé tři roky později, v létě 2013, převládl Blízký východ úplně jiný fenomén – násilí, ospravedlňované  náboženstvím. Válka mezi šíity a sunnity, která se rozhořela nejprve v Sýrii a hned potom znovu v Iráku  a naposled i v Jemenu, odráží tisíciletý náboženský svár,  který měl dávno patřit minulosti. Na náboženské úrovni už dávno došlo ke vzájemnému uznání právních škol a ve funkčních moderních státech nejsou náboženské rozdílnosti důvodem ke konfliktu. Konfesní násilí a Eufratu, nebo-li konflikt, kterému se anglicky říká sectarianism (střet mezi proudy islámu) nemá svůj zdroj v islámských institucích či v náboženství  jako takovém, ale důsledcích propadu národních projektů Sýrie a Iráku, hroutících se  pod tíhou dědictví dlouhotrvající autoritářské a v zásadě konfesní struktury zdánlivě moderních států. Protestní vzedmutí Arabského jara odkrylo jejich povahu v situaci vyhrocené regionální rivality mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Jsou to právě konfesně nesnášenlivé fundamentalistické ideologie, sunnitské i šíitské, které dnes překreslují hranice  Blízkého východu.

Konfesní logika v syrské válce

Konfesní násilí v míře podobné dnešní zachvátilo Mezopotámii naposled v roce 1802, kdy wahhábitská vojska prvního saúdského státu pořádala ničivé nájezdy na šíitská svatá města v Iráku. I povstání šíitských kleriků a kmenů proti britské okupaci ve 20. letech 19. století bylo spíše protikoloniální, než proti-sunnitské. Konfesní logiku měla Saddámova represe proti povstání šíitů proti baasistickému režimu v roce 1991, ale i Saddám nakonec zničená šíitská města opravil a snažil se udržet soudržnost zbytku Iráku. I Háfez Asad, který nemilosrdně vyhladil islamisty a s nimi tisíce civilistů v Hamá v roce 1982 investoval nemálo do paktu s vybranými sunnitskými intelektuály (Ramadán Bútí) a komunitními vůdci (šejch Kuftaro), aby si zajistil loajalitu středního proudu nepolitických sunnitů. Od roku 2011 však v Sýrii a Iráku vládne totální konfesní válka, která se rozhořela na troskách původních národních států-

Konfesní logiku v syrské válce použil jako první autoritářský prezident Bašár al-Asad: prohlásil ihned na začátku protestů na jaře 2011, že jde o povstání sunnitských džihádistů. Nechal otevřít vězení  a propustil syrské džihádisty, pozavírané po jejich návratu z irácké občanské války;  proti protestujícím nasadil vlastní, alavitské polokriminální paramilitární skupiny, tzv. šabíha, a začal režim bránit pod sloganem obrany proti sunnitskému terorismu.

Když se povstání ozbrojovalo proti represi, největší podporu našlo právě u sunnitských a salafistických státních i soukromých sítí. Po neúspěchu mezinárodního řešení skrze OSN a Arabskou ligu začaly bohaté země Zálivu podporovat povstalce jakožto sunnity v boji proti jejich nepříteli, íránskému klientu Asadovi. Do roka povstání zcela ovládly původně občanské protestní hnutí sunnitské bojůvky – některé syrské nacionalistické, jiné napojené na al-Káidu.

I v sousedním Iráku protestovala sunnitská menšina proti nepokrytě pro-šíitské politice premiéra Málikího. Na obdobně násilné represe, jaké postihly povstalce v Sýrii, zareagovala místní síť al-Káidy. Na povstání se připravila dlouhou kampaní, během které osvobozovala vězněné kádry z detenčních zařízení, masovou sérií útoků proti státním a šíitským cílům a nakonec převzetím vedení sunnitského povstání. Skupina, která se mezitím přejmenovala na Islámský stát v Iráku, použila tehdy bezvládí v Sýrii a založila na jaře 2013 svou první základnu v syrském městě Rakka. Odtud v létě 2014 dobyla irácký Mosul, odtrhla se zcela od al-Káidy a rozšířila svou konfesní, sunnitskou fundamentalistickou  vládu na třetinu Iráku a třetinu Sýrie.

 

Kořeny konfesní logiky v moderních arabských státech

Ideologie konfesního násilí odmítá národní identity a jejich syrské a irácké národní instituce. Staví politickou identitu nové politické skupiny na konfesní logice extrémního fundamentalismu: pouze přívrženci tzv. Islámského státu jsou podle ní praví muslimové; šíité a nedostatečně radikální muslimové. Provokuje oponenty brutálním násilím k odvetě a ke stupňování konfesní polarizace. Jejím cílem je mobilizovat své potenciální konfesní spojence skrze úmyslně vyhrocený konfesní konflikt a ovládnout je z pozice jejich jediného „ochránce“. Tato logika eskalace byla rychle úspěšná proto, že odrážela již existující konfesní logiku mocenských struktur států, jejichž národní instituce byly poměrně mladé.

Multikonfesní nebo multietnické moderní arabské státy jako byl Irák, Sýrie, Jemen a Libye měly pouze několik desítek let na to, aby si vybudovaly moderní národní identitu. Teprve po dekolonizaci, kdy na troskách osmanských gubernií vznikla pod vlivem evropských mocností syrské a irácké království, se začaly budovat identity do té doby neexistujících politických entit. Moderní forma národnosti se prosadila až po národních revolucích, kdy byly dosazení původně mekkánští králové svrženi republikánským hnutím (v roce 1922 v Sýrii a v roce 1958 v Íráku). Národní identita se podobně jako v Československu budovala skrze společnou historii (např. skrze odkaz na Mezopotámii), skrze moderní školství a skrze národní instituce (např. tisk, ale i soudnictví, armádu, státní byrokracii). Takto pomalu vznikalo národní povědomí, které doplnilo nebo dokonce poměrně úspěšně korunovalo jednotlivé kmenové, regionální, konfesní identity.

Ovšem arabská veřejnost v mladém Iráku a Sýrii měla nejprve obtíže se identifikovat s tzv. regionální arabskou národností. V 50. letech ovládl arabský veřejný prostor panarabismus, touha po sjednocení Arabů do jednoho státu, nesený obrovskou prestiží a mediálním (rádiovým) charismatem egyptského presidenta Gamála Abdel-Nassera. Když se panarabismus ukázal jako nepraktikovatelný (sjednocení silného Egypta a nestabilní Sýrie mezi lety 1958 a 1961 se rychle rozpadlo), vrátily se  obě země na Eufratu k národnímu nacionalismu.

Šedesátá a zejména 70. léta však přinesla to, co francouzský historik Jean-Pierre Filiu nazval le grand détournement – velkým zneužitím nebo únosem. Syrská a irácká nacionalistická a nominálně socialistická strana Baas, přesněji její dvě znepřátelené pobočky, ovládla v 60. letech své země. Strany Baas (obroda) se ukázaly v obou zemích být velmi efektivní v budování politické stability, ale za cenu silně autoritářského, militarizovaného státu. V kontextu studené války hrály obě strany poltickou hru Sovětského svazu a získávaly velké množství zbraní, investic a ekonomických projektů jako cenu za podporu SSSR proti USA na Středním Východě. Kromě této zahraniční militarizace a politickému centralismu východního typu tkvěl ale úspěch politické stabilizace rodících se států právě v určité formě konfesionalismu.

Po přibližně deseti letech vnitřních svárů, vražd a pučů se v obou stranách a tedy i v celých zemích ujali vlády vojenští diktátoři, vzešlí z homogenní menšinové konfesní a kmenové základny. Alevita Háfez al-Asad a sunnita z Tikrítu Saddám Husejn byli schopni si vytvořit mocenskou skupinu vojenských a policejních kádrů, svázanou společným původem a rodinnými vazbami, která byla natolik homogenní, že jí už nehrozilo další politické štěpení a puče. Jakkoli se paralelně vyvíjely moderní instituce (školství, tisk, zdravotnictví, infrastruktura, státní byrokracie), vyvíjely se ve stínu vlády určité skupiny.

Strany Baas s tímto partikulárním vedením alavitů, resp. tikritských sunnitů, byly dlouho schopny se prosadit jako mluvčí celého národa – mj. i díky mobilizaci proti vlastním islamistům (proti syrskému Muslimskému bratrstvu v letech 1981-81, res. proti šíitským přívržencům Chomeiního doktríny v letech 1978-1980 v Iráku) a díky válce Iráku s Íránem.

Autoritářské dědictví

Jak těžké dědictví zanechávají diktatury na tkanivu státu, se ukázalo během období občanské mobilizace, po roce 2003, resp. 2011. Syrská a irácká národní identita byly sice do velké míry zažité a sdílené většinou občanů, národní instituce autoritářských států byly však natolik oslabeny paralelními kanály moci, že neustály náhlou změnu pořádků ani v jednom z obou států.

Bylo to tedy náhlé a nepovedené uvolnění autoritářských pořádků, které na politickou scénu přineslo konfesní politickou logiku. Režimy Bašára Asada a Núrího Málikího stavěly svou moc na korumpovaném, konfesním ovládání represivního aparátu. Když došlo k hrožení režimu (skrze povstání v Dera’a, resp. skrze sunnitské protesty a blížící se volby v Iráku v roce 2014), oba sáhli po konfesní logice, prohlásili své oponenty za nepřátele státu (za sunnitské teroristy) a začaly je plošně potírat. Tím oslabili národní základ toho, co v Sýrii zbylo ze státních institucí, resp. toho, co se v Iráku podařilo v mezidobí obnovit.

Brutální nasazení státního násilí proti neozbrojeným protestujícím byla zřejmá cesta k rozpadu státu v Sýrii. Když Egypťané a Tunisané povstali proti svým zkorumpovaným, neefektivním a násilným režimům, zásadní roli v revoluci hrály armády obou států: odmítly střílet do davu. Režimní policie nebyla schopna povstání bez armády potlačit a režim Husního Mubáralka a Zin Abi Dína Ben Alího se takřka přes noc zhroutil. Jak se ukázalo, v obou zemích se armády prohlásily za ochranitele národních  a ne režimních zájmů  a přes desetiletou poslušnost diktatuře se projevily jako národní instituce. (Po puči v roce 2013 v Káhiře ovšem došlo k restauraci vojenského režimu).

Na rozdíl od těchto historicky lépe zažitých a nutno říci i mnohem etnicky a konfesně homogennějších zemí byla syrská a před ní irácká armáda sloupem režimu aktuálního, konfesně exkluzivního vládce, a ne národa. Syrskou armádu pevně ovládaly alavitské kádry a armáda byla také téměř okamžitě nasazena proti protestujícím v jihosyrské Dera’e. Její „národní“ funkci bránil jen omezený počet dezertérů.

Podobný vývoj nastal v demokratizujícím se Iráku, zde ale pod vlivem neuváženého tempa a způsobu „demokratizace“. Po svržení Saddáma Husajna přistoupily okupační síly USA k příliš rychlé, příliš „revoluční“ a v zásadě konfesní demokratizaci. Vsadily na reprezentativní princip na základě konfesních a etnických skupin (šíitských a kurdských stran, sunnité dlouho americké pořádky bojkotovaly) a do politické hry uvedly tento konfesní princip. Kromě zrušení autoritářských, ale přesto národních institucí jako byla armáda a strana Baas, zavedly USA tento rozdělování moci podle etnicko-konfesního i do ústavního pořádku. Během velmi rychlého vyjednávání ústavy např. tlačily USA na federalizaci Iráku (ve spojenectví s některými šíity a Kurdy) a na oslabení národních institucí.

Jakkoli udělala americká správa na začátku řadu kontroverzních rozhodnutí, určité negativní trendy se po určitou dobu dařilo potlačovat nebo dokonce zvracet. Až celková lokální a regionální dynamika dovedla Irák do konfesní propasti.

USA daly svou důvěru ze začátku exilovému šíitskému politiku premiéru Málikímu, který během svého prvního zdánlivě posílil stát svými zákroky proti radikálním populistickým milicím Muktady Sadra. Ovšem i Málikí začal stát ovládat skrze své šíitské struktury. Mezitím proběhlo sunnitské povstání (2003-2007) a země se do velké míry konfesně segregovala. V roce 2010 vyhrála volby multikonfesní volební listina Ayada Allawího a vznikla šance na změnu vlády a na větší inkluzi sunnitů.  V té době se ale USA už z Iráku stahovaly, do složitého vyjednávání o vládě se zapojil Irán a dojednal další mandát Málikího. Mezi lety 2010 a 2014 pod jeho vládou zanikla šance na pracně připravované začleňování sunnitů a ti se nakonec vzbouřili. Skutečnost, že mezitím se už rozpadla polovina sousední Sýrie, posílila pouze nejradikálnější ze sunnitských povstalců, bývalou al-Káidu.

V Sýrii se Asadův režim udržel u moci výhradně díky finanční a vojenské podpoře Íránu a Ruska. Bez ruské blokády OSN a bez vnějšího zdroje financování války a později bez tisícového přílivu bojovníku Hezbolláhu, íránských národních gard a šíitských žoldnéřů z Iráku a Afghánistánu by režim nemohl tak dlouho vzdorovat. Na druhé straně, bez finanční podpory zemí Zálivu a Turecka by ani povstalci nemohli pět let válčit.

Regionální válka

Syrskou válku prohloubila a prodloužila  probíhající regionální válka mezi sunnitskou a šíitskou osou. Období amerického unilateralismu skončilo stáhnutím se z Iráku v roce 2011 a definitivně se uzavřelo v roce 2013, kdy Asadův režim překročil onu slavnou „rudou čáru“ použitím chemických zbraní bez toho, že by vyvolal odvetnou reakci. Boj o regionální nadvládu připadl dvěma regionálním mocnostem, Saúdské Arábii a Iráku, a na pozadí Rusku. Jejich rivalita spočívá zejména v tom, že jsou to dva největší regionální producenti fosilních paliv a jediné dvě velmoci, které mají schopnost dlouhodobě projektovat vojenskou a finanční moc do regionu. Jejich rivalita má ale ještě jeden aspekt: politicko-konfesní.

Irán představuje „revoluční“ logiku. V 80 letech inspirovala íránská islámská revoluce svou šíitskou islámskou ideologií hnutí většinových šíitů v Iráku, v Bahrajnu, menšinových v Libanonu a v Saúdské Arábii. Málo nadějná povstání byla rychle potlačena všude, kromě libanonského Hezbolláhu, který Írán financuje a zbrojí. Od roku 2011 ale se tito menšinoví šíité politizovali, stejně jako sunnité, a požadují větší občanská práva. Írán pro ně představuje přirozeného spojence. Ať už k jejich podpoře Iránem dochází nebo ne, pro zejména pro Saúdskou Arábii a Bahrajn jsou místem potenciálního vnitřního oslabování.

Saúdská Arábie naopak představuje logiku reakční. Staví se proti všem lidovým hnutím, které ohrožují status quo v Království a u jeho spojenců, a zejména proti Muslimskému bratrstvu. Spojencem této proti-islamistické reakce jsou paradoxně jiní islamisté, konzervativnější salafisté, jejichž netolerantní, konfesní, protisúfijská a protišíitská ideologie je nadále v zemích jako Saúdská Arábie a Egypt podporovatelem autoritářských režimů. Radikální odnož salafistů, džihádisté jako IS, s nimi sdílí větší část ideologie, pouze jejich politická agenda je revoluční a antisystémová.

V syrské válce tedy proti sobě stojí dva mocenské bloky, které rozehrály svou konfesní hru na celé řadě kolbišť: kromě Sýrie a Libanonu i v Jemenu a částečně v Saúdské Arábii samotné.  Sýrie je důležitým článkem íránsko-libanonské osy a také symbolickou scénou obou rivalů. Ve válce nejde tolik o ideologii samotnou, ale o to, která mocnost zcela konkrétně zvítězí a jak.

Konfesionalismus je tedy nástrojem regionální rivality, která se mohl rozvinout na troskách dřívějších národních států. Dnes funguje jako základní identifikační model a politický projekt, opřený o základnější a o to univerzálnější identitu a logiku skupinové organizace: fundamentalistickou interpretaci islámských konfesí.

Článek vyšel v Dějiny a Současnost Březen 2016

Diskuze je uzavřena