Press "Enter" to skip to content

Den hněvu

D

DEN HNĚVU

„Dánští zákazníci nejsou vítáni,“ stojí na několika obchodech na hlavní turistické ulici ve starém Damašku. Šedesátiletý Muajad vysvětluje: „Urážka proroka je pro nás červená čára.

„Dánští zákazníci nejsou vítáni,“ stojí na několika obchodech na hlavní turistické ulici ve starém Damašku. Šedesátiletý Muajad vysvětluje: „Urážka proroka je pro nás červená čára. Urážka každého z proroků je nepřípustná. Prorok je pro nás světlo, čistý člověk. Co o něm Dánové vědí?“ Proč to ale postihuje nezúčastněné turisty? „Přijde-li ke mně Dán, pozdravím ho. Vím, že ty cedule nejsou slušné, ale chci, aby se vědělo o našem hněvu, chci omluvu. Je to protest.“ A že dánská vláda neručí za nezávislé noviny? „Vždyť to není pravda. V Anglii je před soudem historik proto, že se dotkl holocaustu. Přitom islám urážet nechají. Ale k něčemu je to všechno dobré: alespoň se svět dozví, co si myslíme.“ Hamid, student veřejné správy, dává najevo spíše nezúčastněně smíšené pocity sekulárnějších Arabů nad sklenicí vína: „Nechápu, k čemu je někomu urážení ostatních. Když v mé čtvrti lepili na autobus výzvy k demonstraci, měl jsem chuť jít také, ale naštěstí jsem nešel, protože násilí není odpověď.“ V Sýrii se po demonstracích situace rychle uklidnila, dánští studenti na univerzitě se po začátečním strachu s problémy nesetkali. Švéd Nik jen dostal z poškozeného velvyslanectví, které leží ve stejném domě jako dánské, pokyn nepřibližovat se k němu během srocení lidu. Horkým tématem se ovšem staly politický kontext karikatur a svoboda tisku.

Kdyby byla fatwa…

Reakce na kresby proroka Muhammada nelze chápat jako náhlé vzplanutí náboženských vášní extremistů. Masové demonstrace měly svou dlouhou předehru. Po zveřejnění karikatur v deníku Jyllands-Posten koncem září se dánská muslimská obec, čítající 180 000 duší, pokusila o smírné řešení urážky muslimského cítění. Jejich žádost o omluvu ale premiér Anders Fogh-Rasmussen odmítl s tím, že vláda není zodpovědná za svobodný tisk a nebude zasahovat. Obec se koncem října obrátila na advokáta a zorganizovala petice. Když skupina jedenácti vyslanců muslimských zemí spolu s dánskými imámy požádala premiéra o setkání, také ji odmítl, což vzbudilo velkou nevoli. Do případu se zapojil egyptský ministr zahraničí Ahmed Abul Gheit veřejnými projevy v Bahrajnu a následovně i poslanci blízcí Muslimskému bratrstvu se žádostí o omluvu. Kauza pak zaplnila egyptský tisk, vlivný v arabském světě. V listopadu začali dánští muslimové mezinárodní mobilizaci. Imám Abu Laban vedl delegaci do Káhiry, kde se setkal s vedoucím duchovním sunnitské univerzity al-Azhar a sekretářem Arabské ligy Amrem Músou. V prosinci dánská delegace představila karikatury na setkání Organizace islámské konference (OIC) v Mekce, kde zřejmě cirkulovala ještě řada jiných karikatur. OIC vyslovila obavu před „rostoucí nenávistí k muslimům a islámu“ a obrázky se staly mezinárodním skandálem. Koncem ledna odvolaly Libye a Saúdská Arábie své velvyslance z Dánska.

Olej do ohně přilil fakt, že karikatury byly začátkem roku přetištěny hned v několika evropských novinách, což bylo na pozadí odmítání omluv dánské vlády chápáno jako vypočítaná provokace. Proto se nejen Dánové, ale i Norové a Francouzi, kteří jako první kresby reprodukovali, stali předmětem útoků. Ke kauze se pak už vyslovoval každý. Hasan Nasralláh, šéf libanonského Hizballáhu, prohlásil: „Kdyby byla provedena fatwa na Salmanu Rushdiem, něco takového by se nestalo.“ Mediální a kontroverzní Jusef al-Karadáwí, hlava Mezinárodní asociace muslimských duchovních, vyzval v Kataru k „mezinárodnímu dni hněvu“, ale odmítl sabotáž. Samotné demonstrace pak organizovaly radikální muslimské skupiny, nicméně velká účast napovídá o značné ochotě, ba spontaneitě.

Svoboda a dvojí metr

Dánský premiér Fogh-Rasmussen se odmítl omluvit s odvoláním na svobodu tisku. Následnou presumpci kolektivní viny Dánů či Francouzů za náboženské urážky lze pak vysvětlit běžným zaměňováním názoru vlády a názorů tisku v zemích s omezenou svobodou slova. Muslimská kritika poukazovala též na to, že svoboda tisku není nikde úplná a že se řídí dvojím metrem: například odmítání historických faktů o holocaustu je v Evropě trestné, zato urážky islámu nikoliv. Právě v tomto kontextu se zrodily plány íránského listu Hamšahrí na zveřejnění karikatur holocaustu. V autoritativních režimech, ve kterých se míra svobody vyjádření mění podle míry politického liberalismu, jsou hranice nezávislosti tisku nevyřešenou otázkou. Írán i Sýrie zaznamenaly v posledních několika letech období větší svobody – na několik měsíců, respektive roků po nástupu Bašara al-Asada do čela Sýrie a Muhamada Chátamího v Íránu – následované opakovanou limitací.

Jenže vyrukovat se svobodou tisku v kauze jasně nepřijatelné pro muslimy posiluje v takovém prostředí jen argumenty odpůrců volnosti: svoboda je nevyhnutelně zneužívána. I svoboda evropského tisku je regulovaná a muslimové žádají právem ochranu. Pákistánský expert na islamistická hnutí Ahmed Rašíd proto tvrdí, že celá kauza není věcí svobody tisku jako takové, ale kulturní a politické definice jejích hranic. Právě přijetí kulturních odlišností zvláště muslimských přistěhovalců se v posledních letech stalo diskutovaným tématem v Evropě. Publikaci karikatur i vášnivou debatu o evropských svobodách je tudíž třeba vidět v kontextu otázek přistěhovalectví.

Islámštější než islamisté

I v arabských zemích byl charakter debat různý – od antisemitských až po reakce často střízlivější než v Evropě. V Egyptě byly karikatury bez důsledků zveřejněny už 17. října v listu al-Fagr spolu s odmítnutím jejich rasistického charakteru. Když některé z nich později zveřejnily dva jordánské listy, al-Mehuar a Šihán, dva redaktoři byli zatčeni pro urážku islámu, trestnou podle jordánského práva.

I prominentní intelektuál Tarík Ramadán, profesor islámské teologie v Ženevě a vnuk zakladatele egyptského Muslimského bratrstva, volal po ukončení zavádějících závodů o svobodu slova na všech stranách a umírnění reakcí. V Egyptě dosáhlo zakázané Muslimské bratrstvo velkého úspěchu v posledních volbách a kauza karikatur se stala vítanou příležitostí pro vládu – podle Ramadána – k „posílení její islámské legitimity v očích obyvatelstva“. Přehánění obrany islámu z vnitropolitikých důvodů pak vysvětluje, proč se vlády nejen nebránily demonstracím a vandalismu, ale i přilévaly olej do ohně. Proti publikacím v Šihánu se například s nebývalou vervou postavil jordánský král. I v Libanonu byly reakce posíleny místním kontextem. Po loňské násilné smrti Rafíka Harírího byla následná emancipace od Sýrie viděna jako ztráta vlivu islámských stran a posílení křesťanů. Když byl během protestů na začátku února zvandalizován i kostel v Bejrútu nedaleko vyhořelé dánské ambasády, situace se uklidnila z obav před dalším nábožensky strukturovaným násilím, připomínajícím patnáctiletou občanskou válku, a ministr vnitra odstoupil.

Jednotni po třiceti letech

Podle vlivného egyptského deníku al-Ahrám měla ale debata kolem karikatur, pomineme-li politováníhodné a kontraproduktivní násilí, i kladné důsledky. Muslimský svět dosud zůstával bez větší společné reakce na válku v Iráku, kterou vnímá jako neokolonialistický americký projekt. Trvající násilí v Iráku, spolu s událostmi v Abú Ghraib a Guantánamu, posilují frustrace v arabském světě bez možnosti je ventilovat. Karikatury se tedy staly jakousi poslední symbolickou kapkou ve vnímaném útoku na islám a podle Ahrámu vedly „k první jednotné koordinované reakci Arabů od války v roce 1973“. Tomu nasvědčuje i jedna zajímavá dohra syrského vzplanutí. 10. února navštívil Damašek Muktada Sadr, vůdce šíitské islamistické frakce, která se začíná prosazovat v novém iráckém parlamentu a snaží se o přijetí v sunnitském světě. Takže na pořadu dne bylo odsouzení karikatur coby spojující element mezi šíity a sunnity. „Toto je západní křižácká výprava proti islámu,“ řekl Muktada přejímaje starou rétoriku, „ale útočit na křesťanské cíle by byl omyl.“

Komentátoři Ahrámu dodávají, že násilné reakce jen ztěžují proklamovaný dialog mezi civilizacemi, přitom má jít o jeho posílení. Jednou z vítaných symbolických akcí se tak stal široký bojkot dánského zboží. K právu na mírový protest bojkotem vyzval i slavný egyptský držitel Nobelovy ceny za literaturu Nagib Mahfuz. Koncem ledna se nakonec dánský premiér Fogh-Rasmussen v televizi al-Arabíja od karikatur distancoval a pozval muslimské velvyslance k dialogu.

Autorka studuje filozofii a islamologii na Freie Universität v Berlíně.

Vyšlo v týdeníku Respekt

Diskuze je uzavřena